12. 1. 2014

47 Ronin (47 Roninů) - filmová recenze

Do provincie Ako zaběhl mladý chlapec Kaii, měl podrápanou hlavu a byl to míšenec. Běžel z lesa, o kterém si lidé myslí, že jej obývají démoni, ale zřejmě to ho nečekaně zachrání. Lord Asano ho přijme a spolu se svou dcerou Miko a služebníkem Oišou mu opatří domov a lásku. Vyroste z něj chrabrý a v boji nadaný muž, zachraňuje životy samurajů, ale stále je pro svůj původ ponižován. Poté co se lord Kira s pomocí čarodějky Mizuki rozhodne ovládnout Ako, tím, že pomocí čar přinutí Asana se zabít, je Kaii prodán do otroctví. Oiša, který nyní zastává úřad Asana, je vhozen do jámy, odkud se po roce dostává ven a v té chvíli je hrdě přesvědčen o tom, že pomstí svého vůdce. Za svého koplice si vybírá právě Kaiiho a poslední věrné roniny, kterých zůstalo 47.



Jako námět na fantasy film z prostředí samurajů, draků a dalších stvoření v asijském stylu proč ne. Zní to lákavě. Ale co fakt, že se zpracování ujali američané? V Posledním samuraji to přeci fungovalo. Je tedy 47 Roninů jen hromada akčních scén s potoky krve nebo se k nám dostalo nadprůměrné filmové dílo, s dobře se vinoucím dějem, skvělými hereckými výkony, či parádní přehlídkou japonských kostýmů? Já se držím té druhé teorie, jelikož jsem z kina vyšla sice trochu zmatená, ale hlavně vcelku nadšená. A to jsem čekala ten otřesný propádak, o kterém každý píše. Jděte se vycpat s tím papouškováním!


Začneme tedy tím, co možná dobrý efekt filmu zhoršilo. Pokud jste byli natolik zvídaví, určitě jste zjisti, že existuje knížní předloha se skutečným příběhem o 47 roninech; napsal ji John Allyn. Kniha se soustředí hlavně na čest a morálku této tradice japonských samurajů, žádné fantasy, žádné dítě démona, žádná čarodějka, pouhé historické dovětky. A proto bychom v tom neměli hledat velké souvislosti. Tvůrci si jen vypůjčili námět, obalili ho do fantasy žánru a tím ho obohatili. Samotné vložení postavy Kaii, s tváří skvělého herce Keanu Reevese, mnoho lidi přivítalo a já se počítám mezi ně. Pravdou je, že nedostal příliš velký prostor a spíš působil jako zpestření příbehu, leč nezdá se mi to jako negativum, řekla bych, že je to tak dokonce schválně. Oproti tomu se japonští herci doslova vyřádili, zásobili nás hrdými pohledy a brávurním bojovým uměním, škoda, že to kazili svou lámanou angličtinou a nepromluvili na nás zvučnou japonštinou. 

Co toto zklamaní ještě více umocnilo byly někdy až otřesné animace (viz. monstrum na začátku, „démoni“, drak - kde sakra je ten rozpočet??) a místy třesavá kamera, která působila amatérsky. Kamera film dost poničila, chvílemi byly záběry kvalitní a chvílemi to zase přeskakovalo do amateřiny. U žádného filmu jsem si tohoto ještě nikdy nevšimla, považuju to za obrovskou chybu. O to více jsme si nemohli užít bojové akce, bylo jich sice dost, ale buď naskočila špatné snímání a nebo velmi rychle skončily. Chybělo větší napětí, víc pádů nebo zranění. Prostě aby si člověk nebyl hned jistý, kdo to vyhraje.



Nejsem zrovna velký fanoušek romantických filmů, ale musím uznat, že tady ta milostná zápletka seděla a neotravovala. Už od úplného začátku chemie mezi Kaii a Miko naprosto fungovala a velmi film obohacovala, o to více zamrzí, že středobodem příběhu není právě Kaii. Kolik lidí si na to stěžovalo a dychtilo po víc prolité krvi, ale u druhého Thora se zase (fungující) lásky dožadovali. Dnes se tvůrci prostě nezavděčí ničím. Láska a city byly filmem silně propleteny, mám namysli hlavně rodinu hrdého Óišiho, silný vztah s jeho manželkou a skvělé ztvárněná role jeho syna Čikara, který ve filmu měl svůj důvod. 

Nechyběly ani vtipné hlášky, i když by jich mohlo být víc pro odlehčení děje a jeho určitého polidštění. To nejpovedenější v samotném filmu byly opravdu nádherné záběry na krajinu, kdy prosvítalo slunce přes hory nebo se jeho paprsky leskly v čerstvě napadaném sněhu. Velké plus přinesly důmyslně a do detailů promyšlené kostýmy. Samurajové, gejši a kejklíři doslova hýřili barevnými kimony i lesklými maskami na obličeji. Opravdu velké plus, bylo radost na to koukat. Stejně tak byla radost poslouchat Eshkeriho skladby, které filmem proplouvaly, jako ryba v moři. Soundtrack jsem si zamilovala hlavně pro jeho smyslnou asijskou příchuť. Doporučuju si ho poslechnout i samotný, věřte mi, ústřední skladbu si zapamatujete hned, což vlastně potvrdil Avari ve své recenzi na soundtrack, který si jen pochvaloval.



47 Ronin bych označila za zdařile průměrný snímek. Fantasy s dobrou výpravou, občasnou akcí a hereckými výkony. Není to nic, co by zasloužilo plno cen, ale taky to nepatří do koše. Průměrný snímek, který zaujme, přinese něco nového v daném námětu o 47 roninech a přenese nás na asijský kontinent s kulturou, která nás asi nikdy nepřestane fascinovat.



+ OST, kostýmy, originální námět, herci

- animace/triky, místy amatérská kamera, více napínavého boje

Tržby v USA : 36 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : ---
Tržby za víkend : 9,9 milionů dolarů
Tržby celosvětově : 87 milionů dolarů
Rozpočet : 175-230 milionů dolarů (?)
Oscar : ---
Premiéra : 25.12. 2013
Distributor : Universal
Délka : 127 minut
Žánr : akční fantasy

5,5/10

5 komentářů:

Unknown řekl(a)...

Jen bych poznamenala, že Allyho kniha je víceméně románovou rekonstrukcí událostí myslím z let 1701 -1703, z kterých se vzhledem k tomu, jak se zařízly do myšlenkového světa tehdejší japonské společnosti, stala různě rozvíjená legenda.
Fantasy interpretace skutečných historických událostí a postav, zejména v této podobě (dobře, vynechme podobnosti Mizuki a Ta Ťi z příběhů o pádu říše Šangů, a zaplétání aspoň částečných Evropanů, které zejména v Mladém samurajovi bylo iritující) mi připadá nesmírně kontroverzní a v tomto případě i nadmíru nezdvořilou.

Samozřejmě, je věcí diskuze, jestli to dělá z 47 róninů špatný film, pokud se divák důsledně oprostí od jakéhokoli sepjetí s předlohou (osobně si myslím, že ne - stejně tak není Gladiátor špatný film, když se člověk důkladně oprostí od všeho, co ví o Commodovi a konci dynastie adoptivních císařů v Římě, nebo není špatným filmem Statečné srdce, když člověk zapomene na vše o Wallacovi a Skotsku).
Na druhou stranu ale jde 47 róninů v retellingu reálií zásadně dál, než oba v závorce zmíněné filmy. Něco jiného by bylo pseudojaponské bezčasí a něco odlišného právě takováto adaptace zrovna tohoto příběhu odehrávajícího se v jedné konkrétní době - jak již jsem zmínila, tu totiž nemohu doopravdy nazvat jinak než velice neuctivou a nezdvořilou.

Unknown řekl(a)...

Nebudu mluvit za Alibero, ;) ale snaží se hodnotit film. Na druhou stranu chápu pokud se to někomu nelíbí vzhledem k předloze. Znám to, i když jde o jinou knihu/film. To, co popisujete byl nejspíš jeden z důvodů, proč snímek vybouchl i v Japonsku (lámaná angličtina místo japonštiny je asi druhý důvod). Nemyslím si ale, že by snímek byl natolik špatný, aby s ním bylo nakládáno jako s odpadem, jak k nám zavanulo ze Spojených států, kde hodnocení 1/10 byly běžné.

Alibero řekl(a)...

Sice jsem knihu nečetla, ale samotný příběh považuju za velmi zajímavý a poučný. Pokud by někdo ještě natočil snímek, který by se držel předlohy, budiž, se zájmem bych se na něj koukla. Ale nechápu takové rozhořčení pokud jde o Rinschovu verzi. Nikde přeci nebylo řečeno, že je to natočenou podle knihy. Pouze na motivy skutečné události a o to tady jde. Myslím, že většina lidí raději přivítá tyto Roniny umístěné do fantasy žánru, ne původní a realičtější verzi. Jde o filmový průmysl. Myslí se více na peníze a pobavení, než na získávaní znalosti.

Unknown řekl(a)...

No, ono to "volné nakládání" je důvod výbuchu snímku právě v Japonsku... každopádně kombinace "příběh 47 róninů" a "fantasy verze" mi přijde jako smrtící. Většina lidí, co chce jít do kina na 47 róninů, jsou lidé s dost silným vztahem k japonské kultuře a způsobu nazírání na svět a k tomu příběhu mají nějaký hlubší emocionální vztah. To rozhořčení vychází právě odsud.
Přijde mi, že poměrně racionální úvaha ("róninové ve fantasy verzi budou terno!") narazila na to, že rýpala do příběhu, který vpodstatě rozetnul jeden z konfliktů tokugawského šógunátu (tedy: jak chápat otázku cti a povinnosti, nakolik bylo jednání róninů správné a v souladu se zákonem...) a v podvědomí lidí je něčím hluboce nedotknutelným. Přemýšlím, jestli je v Evropě či přímo u nás něco s obdobným výbušným potenciálem, ono to asi neexistuje. Každopádně reakce typu 1/10 mi přijdou jako výsledek emotivního přístupu, s kterým ale tvůrci měli počítat. (Jinak róniny jako knihu doporučuji, s její znalostí je opravdu snadné pochopit ty reakce...).

BTW. on je problém i v tom, že ta kniha je na motivy skutečné události a adaptovat Japonsko na začátku 16. století takto... je silně kontroverzní. Hodit to do blíže neurčené doby a s pozměněnými jmény, lidé by to viděli jako samostatné vyprávění příběhu s námětovou inspirací a stavěli by se k tomu, jak si ten film zaslouží: jako k průměrné fantasy s asijskými kulisami, která je vlastně docela fajn. Jako adaptace róninů mi to přijde... nu, jak jsem psala. :-)

Unknown řekl(a)...

Chápu vaše, ehm...rozhořčení, ale spíše se snažíme na to hledět jako na samostatně fungující film. Vždy je problém předělávat populární předlohu do obdobné podoby a otázkou je, zda je to vůbec správné. Osobně mám problémy s tím, jak Hollywood nakládá s historií, ale zde jsem ochotný to překousnout vzhledem k tomu, že si to manipulativně na nic nehraje jako jiné filmy "podle skutečné události", kde Hollywood vlastně pozměňuje historii. V poslední době mě negativně "sejmul" film Lone Survivor. A jak jste napsala, 47 Roninů je jako film průměrné fantasy, což hodnocení zde vystihuje. ;)

Okomentovat

Žádný spam a trolování. Děkuji jinak za hodnotné komentáře. ;)

 
Design by Free WordPress Themes | Bloggerized by Lasantha - Premium Blogger Themes | Affiliate Network Reviews