31. 1. 2015

Vlkodlak (The Wolfman) - Danny Elfman

Vklodlak patří k nejslavnějším monstrům Hollywoodu a poslední zfilmování si vzal po všemožných problémech nakonec na starost Joe Johnson, který za mořem spíše platí za rutinéra. Jeho úkol byl nelehký. Rozpočet taky narostl více než je zdrávo a už při premiéře bylo jasné, že tahle sranda se prostě nezaplatí. Dle mého je to nefér a Johnson se za výsledek rozhodně stydět nemusí. Ano, je to dlouhé a několikrát nudné, o střih se postarali spíše producenti, chemie mezi postavami občas kolísá a těch 150 milionů dolarů v rozpočtu prostě taky vidět není, ale vynikající výprava, atmosféra a masky, kdy se tvůrci nebáli ani krve, rozhodně stojí za to. Rozhodně nezklamal Danny Elfman, který se několikrát rozpovídal o tom, jak si přál skládat k Draculovi (1992) a záviděl tak Kilarovi, jehož práci na tomto filmu obdivuje. Nyní si sen splnil sice jen částečně, ale neopomenul hudebně citovat právě Kilara svým východoevropským pojetím hudby.

Elfman sám sebe pasuje na velkého fanouška původního Vlkodlaka z roku 1942 a byl tedy nadšen z prací právě na remaku. To samozřejmě ještě netušil o hromadě problémů během natáčení, které určitě stojí za kolísavou kvalitou této verze. Jak jsem zmínil výše, Elfman se netajil svou nákloností ke Kilarově práci a to se odrazilo i na Vlkodlakovi, kde použil hudební styl východní Evropy pro vytvoření působivé atmosféry především v důrazu na primární téma zaznívající hned v úvodu. Kdo slyšel Kilarova Draculu, tak bude doma. Problémy během natáčení Elfmana sice znervózňovaly, ale už s tím měl zkušenosti ze Spider-mana 2, který znamenal rozklad jeho profesionálního vztahu se Samem Raimim a tím i jeho nepokračování na dílu třetím. Oba se sešli až u Oze.



Elfman byl osloven jako skladatel hned před natáčením. Universal se po úspěchu Underworldu bohužel rozhodl pro něco modernějšího, co by zároveň pasovalo do o půl hodiny zkrácené verze a Elfmanovu temnou verzi tedy zamítl. Cílem bylo film zrychlit pro mladší publikum a na palubu naskočil Paul Haslinger, který přišel s elektronickým doprovodem. Po ukázce studiu byla hudba opět zamítnuta a Universal si uvědomil, že absolutně nepasuje do gotického projevu 19. století a vrátil se tedy znova k Elfmanově hudbě. Ten se studiem spolupracovat už nemohl s ohledem na jiné projekty (Alenka v říši divů) a jeho práci pro film tedy upravil Conrad Pope (alespoň 30 minut hudby), Edward Shearmur a Thomas Lingren, kteří přispěli i s pár vlastními nápady tak, aby to pasovalo do finální verze. Condrad Pope už dříve pracoval s Elfmanem například na Ospalé díře, spolupracuje s Johnem Williamsem a naposledy se Shorem na Hobitovi. Vlkodlak se tedy vrátil ke svému goticky temnému obrazu jako ze staré školy, který mu sluší. Universal byl ze zkušebních projekcí rozčarován a jako jednoho z viníků zmínil Elfmanovo jméno. Překvapující je, že režisér Johnson stál za Elfmanem od počátku, protože Haslingerovu syntetickou hudbu nepovažoval za životaschopnou.

Dramatická basová linka prochází celým albem a dokáže se strukturou zařadit právě k Ospalé díře. Smyčcové části jsou ve skladbě "Wolf Suit part 1" podobné Kilarově Draculovi, ale založené na odkazování nikoli na vykrádání. Zde právě můžeme slyšet přednes známého monstra, zatímco v "part 2" se Elfman soustředí na motivy rodiny a lásky. Transformaci nastíní působivá basa hraná v ostinatos a elektronicky zvýrazněná. V "Bad Moon Rising" tato technika zdůrazňuje vlkodlačí hrozbu a šílenost doprovázenou ve druhé polovině cikánským nádechem. Celkově je vlkodlačí motiv častý, kdy Elfman neměl tolik času na práci s tématy asi jak by chtěl.



Problémem je soudržnost materiálu od začátku do konce, který trpěl neustálou úpravou a přepisováním pro potřeby studia a nikoli filmu. Emoce jsou spíše výjimečné a jdou na ruku temné atmosféře. Přesto má album co nabídnou, i když je určeno spíše skalním fanouškům než hlavnímu proudu. Dechové nástroje jsou taktéž minimalizovány, občas Elfman dokáže rozeznít gotické vokály v umírněnější poloze a nezabředává do zbytečné opulentnosti. Celkově se jedná o silné album a můžeme jen litovat, že Elfman nedostal volnou ruku, čímž by se Vlkodlak mohl stát obdobnou klasikou jako Ospalá díra, aspoň po hudební stránce.

Vydavatel: Varese Sarabande
Datum vydání: 23. únoru 2010
Složil: Danny Elfman, Conrad Pope, Edward Shearmur, Thomas Lingren
Orchestr řídil: Pete Anthony
Nahrál:The Hollywood Studio Symphony
Formát: CD


1. Wolf Suite Pt 1 (4:12)
2. Wolf Suite Pt 2 (5:55)
3. Prologue (2:57)
4. Dear Mr. Talbot (1:45)
5. Bad Moon Rising (0:59)
6. Gypsy Massacre (2:24)
7. Wake Up, Lawrence (5:17)
8. The Funeral (4:13)
9. The Healing Montage (2:50)
10. First Transformation (3:30)

11. You Must Go (3:46)
12. The Antique Shop (3:32)
13. Country Carnage (2:31)
14. Be Strong (2:31)
15. The Madhouse (5:32)
16. Reflection/2nd Transformation (4:12)
17. The Traveling Montage (4:27)
18. The Finale (4:11)
19. Wolf Wild #2 (1:27)
Celkový čas: 66:05

8/10

Noc v muzeu: Tajemství hrobky (Night at the Museum: Secret of the Tomb) - Alan Silvestri

Noc v muzeu nikdy díru do světa neudělala a šlo jen o diváckou jednohubku, kterou zůstala i ve třetím dějství. To samé se dá říct i samotném soundtracku. Ačkoli je Alan Silvestri excelentní skladatel, tak u této trilogie předvádí vyložený průměr už od jedničky. Třetí díl je ze všech hudebně nejpovedenější, i když jde vyloženě jen o silnou a doslovnou kopíraci jeho předešlých prací, k čemuž se postupně dostanu. Profesionálně tomu jde ale těžko něco vytknout. Orchestr řídí Silvestri s přehledem, celá nahrávka je melodická s dobrodružnějším pojetím založeným na hravosti střídající se s hlučnou akcí. Nohy tomu podráží právě a jedině jen vykradačka, kdy skladatel rezignoval na jakýkoli přínos filmové hudbě. Pokud bych byl přísnější, tak se dá soundtrack označit za složeninu Avengers, Kapitána Ameriky (1) a především Mumie se vrací, kdy si stačí přečíst mé recenze právě na tyto OST a budete ve světle. Už první skladba uhrane tímto výběrem „made in Silvestri“.

Z celého alba jde přesto příjemná atmosféra z nepochybné pohodovosti a to i přesto, že jde o jeden z posledních filmů slavného herce Robina Williamse. Nejspíš právě na něj odkazuje dojemná a krásná skladba „Teddy’s Goodbye“, která si ve své jemnosti nezadá s Gumpem. Právě ze závěru má člověk hned lepší pocit. Nevím kolik času měl Silvestri na vývoj svých myšlenek, ale jako celek to dokáže fungovat bez problému a fanoušci skladatele si mohou udělat další zářez. Přesto nemohu jít s hodnocením výše kvůli do očí (nebo spíše uší) bijící kopíraci starších děl díky čemuž je pochybná i práce s motivy.

Vydavatel: Varese Sarabande
Datum vydání: 15. prosince 2014
Složil: Alan Silvestri
Orchestr řídil:Alan Silvestri
Nahrál:The Hollywood Studio Symphony
Formát: CD

1. The Ahkmnerah Expedition 3:34
2. Performance Prep 2:02
3. LOL 2:22
4. The Grand Re-Opening 3:13
5. The End Will Come 2:19
6. Sneak And Greet 3:25
7. Sir Lancelot 3:33
8. Where Are Jed And Octavius? 2:50
9. Main Hall 3:24
10. Xiangliu 3:46
11. Male Bonding 2:15
12. The Legend Of The Tablet 3:11
13. The Escher Fight 3:45
14. Camelot 3:49
15. The Quest 2:35
16. Seeing Your Boy Become A Man 3:14
17. Laaa Love 1:53
18. A Farewell Kiss 2:40
19. Teddy's Goodbye 3:02


Celkový čas: 56:52

6,5/10

29. 1. 2015

Tomb Raider 2013 - Jason Graves

Série Tomb Raider, s proslulou hrdinkou Larou Croft, se už delší dobu pohybovala na okraji zájmu fanoušků a diváků. Značka se vyčerpala a zároveň získala silnou konkurenci v podobě Uncharted. Obě série od sebe navzájem kopírují a obě kopíruji od Indiana Jonese a nejinak tomu bude i u Uncharted 4. Square Enix, majitel značky s Larou, se rozhodl o silný restart a přiblížení hrdinky dnešnímu publiku, kdy vše musí být temnější, akčnější a hloupější. Právě tento restart značky se může pochlubit nejen solidní hratelností a slušnou atmosférou, ale i zbytečnou přeplácaností v přežívání nej(h)různějších pádů anebo zbytečných gore efektů. Ačkoli jde o videohru, tak díky vážnému pojetí, působí nesmrtelnost často spíše komicky a ubírá na prožitku z jinak povedeného dílu. Kdyby vývojáři spíše dbali na méně je někdy více a nesnažili se zbytečně šroubovat Lařino dobrodružství do extrému.

Ke kladům se dá přičíst i hudba Jasona Gravese, který má zkušenosti s ponurou atmosférou už z hororové hry Dead Space. Právě jeho zkušenosti na hororové sérii od EA dokázal zužitkovat i zde a vedle temného a plíživého nebezpečí, kdy dokáže pracovat s minimalismem, se několikrát rozjede do akčnějších vod připomínající bombastický styl Hanse Zimmera se všemi klady i zápory. Pro Laru zvolil ve většině perkusní styl podpírající dobrodružnou notu. Dokonce dal dohromady nový nástroj vyrobený z oceli, skla a skleněného vlákna zanechávající specifický zvuk. Nástroj dal Tomb Raiderovi hudební identitu, jenž dílo prohlubuje a zároveň vytváří bohatě strukturovanou orchestrální instrumentaci.



Soundtrack začíná titulním motivem "Adventure Found Me", který se během hodiny a čtvrt objeví na albu ještě několikrát. "The Scavenger’s Den" nechá projevit v nezvyklém zabarvení zmiňovaný Gravesův nástroj při nervózním a strašidelným pojetí s častými perkusemi. Počáteční disharmonie se postupně přeline v akční melodii zakončenou klavírem. Škoda, že Graves často melodii utne dříve než je zdrávo a více si s nimi nehraje. Ve hře k tomu má dost prostoru. "The Exploring Island" splňuje klasický požadavek pro dobrodružnou hudbu pro džungli díky práci s bubny a mnoha dalšími bicími. Něco obdobného použil například Michael Giacchino v Lost nebo John Williams ve Ztraceném světě. "A Call For Help Me" svou konstrukcí patří k nejzajímavějším skladbám na albu. Dokáže být stejně tak emocionální jako vítězná, kdy Lara dosáhne vysílače. Působivá scéna.



Co by se dalo vytknout, tak poměrně silně nevyužitý hlavní motiv, který mohl být dominantněji rozpracovanější a dát Laře tvář i mimo obrazovku. S něčím takovým slavil úspěch Indiana Jones stejně jako Uncharted, který zvolil taky perkusní dominanci. Oba soundtracky lze v celkovém součtu postavit vyrovnaně vedle sebe, kdy každý má sílu v jiném aspektu. Instrumentační podoba a určitý stereotyp v orchestraci taky příliš nepotěší. Přesto na video herním poli se jedná rozhodně o nadprůměrné album, jenž by si měl každý fanoušek aspoň jednou poslechnout. Je za ním cítit velká práce a promyšlenost. Jde o hozenou rukavici pro Uncharted 4, který vyjde letošní rok na podzim stejně jako další Lara. Bitva to bude zajímavá jak na obrazovkách, tak na hudebních nosičích.


Vydavatel: Sumthing Else Music Works
Datum vydání: 5. března 2013
Složil: Jason Graves
Orchestr řídil:
Nahrál:
Formát: CD

1. Adventure Found Me
2. The Scavenger’s Den
3. Exploring The Island
4. First Blood
5. Reaching Roth
6. Infiltrating The Bunker
7. A Call For Help
8. Entering Himiko’s Tomb
9. The Descent
10. The One
11. The Scavenger’s Camp
12. Paying Respects
13. On The Beach
14. Secret of the Island
15. The Oni
16. Whitman’s Test
17. Scaling The Ziggurat
18. The Ritual
19. A Survivor Is Born
20. The Tomb Raider


Celkový čas: 74:55

8/10

18. 1. 2015

Filmové ohlédnutí za rokem 2014

Rok 2014 byl co do kvalit poměrně slušným zklamáním, ať už na poli blockbusterů nebo kritikou oceňovaných děl. Hodně se očekávalo od Godzilly, X-menů, Interstellaru či závěrečného Hobita a nakonec se dokázali prosadit spíše černé koně v podobě Strážců galaxie s Na hraně zítřka. Úspěch se dá připsat i Úsvitu planety opic. Vedle klasické produkce Hollywoodu přispěchali se svou i vážnější snímky jako oceňovaný Birdman, Chlapectví nebo Grandhotel Budapešť. A pokud chcete získat nějaké ocenění, tak natočíte film dle „upravené“ skutečnosti jakým je například Kód Enigmy. Své o tom ví i tvůrci Teorie všeho. Vypočítavost každým coulem. Proto je můj výběr nejlepšího filmu za rok 2014 poměrně jasnou záležitostí a dávám přednost podceňovanému, ale o to více dravému pojetí v Na hraně zítřka.

Film roku: Na hraně zítřka

Doug Liman má na kontě kvalitní rozjezd série o Bournovi v Agentu bez minulosti a dokázal natočit i poměrně zábavnou podívanou Mr. and Mrs. Smith. Sice přišlo několik klopýtnutí, přesto se režisér vrátil v nabušené militaristické sci-fi, která si v nedocenění nezadá s nepochopenou Hvězdnou pěchotou. Liman se vykašlal na novátorské postupy s hromadou originálních prvků. Vše už jsme někde viděli, ale skloubení různých postupů je natolik podmanivé, kouzelné a dynamické, že letos těžko hledá konkurenci. Zastávám názor, že natočení zábavného a ne blbého blockbusteru vyžaduje stejný talent jako natočení vážnějšího dramatu. Na hraně zítřka má vše k získání kultovního statusu a je škoda, že kiny spíše prosvištělo. Má vše, co fanoušek dokáže ocenit: skvělou hereckou sestavu nebo dynamickou akci, za kterou stojí tvůrci filmu Zachraňte vojína Ryana. Chválu určitě zaslouží i střih, díky kterému opakování událostí nenudí a vždy dokáže nabídnout nový pohled na už prožité události. Film, který není sebestředný. Není egoistickým projevem, kdy si tvůrce snaží říct o plácání po zádech a sošky. Schválně, zda uhádnete na koho narážím.

Režisér roku: Alejandro González Iñárritu

Pro některé stále neznámý mexický režisér, který má už na svém kontě několik kritikou velebených děl. Loňský rok dokázal porotce získat se svým kousavým Birdmanem s herecky famózním Keatonem. Letos se právě jeho Birdman utká o Oscara s Grandhotelem a Chlapectvím. Dlouho tu nebyl takhle vyrovaný souboj, takže se můžeme těšit, jak Akademie nakonec rozhodne.

Herec roku: Michael Keaton

Oscar za nejlepší herecký výkon v hlavní roli? Nejspíš ano. V Birdmanovi to Keaton rozbalil s nebývalou lehkostí, kdy se může opřít o zbytek vynikající herecké sestavy.

Herečka roku: Emily Blunt

Emily si získala srdce nejednoho fanouška se svým podmanivým projevem v Na hraně zítřka. Oskarové ambice sice nemá, ale nekompromisní tah na branku ano. Herečka, kterou se vyplatí v budoucnu sledovat. Aspoň doufám.

Technické ceny: Interstellar

Zde nebylo o prvním místě pochyb. Pokud jde o triky nebo ozvučení, tak těžko hledal Nolanův opus konkurenci a jeho průlety kolem planet braly dech. Pokud jde o triky, tak mu mohly místo uzmout maximálně Opice, jejichž provedení bylo nejspíš náročnější. Interstellar ale dokázal spojit krásu praktických efektů s těmi digitálními, což by si měl vzít na srdce především Peter Jackson. Škoda, že stejnou péči tvůrci nevěnovali i scénáři.

Soundtrack roku: Jak vycvičit draka 2

John Powell loni vládl, i když je jasné, jak se Akademie staví k pokračováním. Jeho epickému doprovodu k tomuto animáku není co vytknout. Na posluchače útočí s takovou hravostí a rozmachem, jenž se dá srovnávat snad jen se Shorem, Williamsem nebo Poledourisem. Ostatní v Remote Control mohou jen tiše závidět.

Animovaný film roku: Jak vycvičit draka 2

Oblíbený animovaný snímek si získal mnohá srdce a dvojka to neměla příliš snadné. V Dreamworks se po Shrekovi poučili a nedodali do kin vyčpělé pokračování klasiky. Dvojka sice splňuje kritéria pokračování, která musí být prostě větší, ale zachovává si kouzlo dílu předchozího s několika silně emočními scénami. Škoda, že někteří diváci nevidí onen vnitřní vývoj filmu, kdy první byl dětsky naivnější a dvojka je vyzrálejší s tím, jak dospěl i ústřední hrdina.

Nejhorší film roku: Babovřesky 2

Osobně nevyhledávám tyhle odpady, takže se omlouvám, když tu nezahrnu všechny. Trošku považuji za katastrofu pro naší společnost a film, a důvod, proč se raději v neděli podívám na něco s Burianem, Marvanem, nebo si pustím něco s Cimrmanem. Nehorázně mě se… mi vadí, jakým způsobem lidem podstrkává svou představu „lidového“ humoru založeného na nejnižších pudech. Trojku rád vynechám a nechápu, kdo za tohle v kině platí.

Zklamání roku: Hobit: Bitva pěti armád, Interstellar

Začneme Hobitem. Osobně si myslím, že Jackson ohledně Hobita lhal, když tvrdil, jak rozdělení filmů ze dvou na tři byl jeho nápad. Stačí se podívat na politiku Warnerů a Hollywoodu jako celku a je jasné odkud se tyto nápady berou. Nejspíš si studio i režisér mysleli, že jim to projde, když tohle rozhodnutí přehodí na „fanouška Tolkiena“ jakým se Jackson od Lotra označuje. Ten si příběh vystřílel už v prvních dvou dílech a nyní se měl zaměřit plně na charaktery, což neudělal ani zdaleka. Už oznámení délky ve mně vyvolalo strach a to se při premiéře potvrdilo. Nesourodá volovina založena na počtu digitálních atrakcí bez nějakého smyslu. Vždy se někde někdo objeví, aby zachránil situaci nebo ji zkomplikoval, aby následně zase zmizel ve scénáristickém a střihačském oparu a zmaru. Krátilo se dokonce tolik, že i samotná bitva postrádá mnohdy smysl. Tohle si Středozem nezasloužila, a přestože rozšířená verze může leccos napravit, tak pachuť z kina jen tak nezmizí. A můžeme spekulovat nad tím, co ve skutečnosti stojí za odchodem del Tora.

Druhým adeptem na zklamání roku je Nolanova egoistická fraška, kterou může vyzdvihovat jen jeho nekritické jádro okupující filmové databáze. Interstellar může s Promethem nebo s Po zániku Země aspirovat na nejhloupější AAA sci-fi za dlouhé roky. Mám takový pocit, že nám rejža chtěl sdělit hlavní myšlenku o slepici a vejci a bylo mu úplně jedno, jak k tomu dojde. Nestačil bych tu vyjmenovat všechno, protože přibližně 169 minut tvoří směs hovadin a kokotin urážejícího každého, kdo aspoň jednou během sledování zapne mozek. Takže ve zkratce pár z nich (spoilery): 

-          Tvůrce nás pomalu tři hodiny mučí řečmi o konci civilizace, a že není co jíst, kdy i poslední potravina (kukuřice) umírá, aby nám pak hlavní hrdinka z vrtochu zapálila kukuřičné pole a odsoudila tak stovky či tisíce lidí k hladovění.

-          Na misi je vybrán člověk, který se na základně objevil náhodně, aby pilotoval raketoplán bez testu a zkoušek. A až na cestě se dozví, jak funguje červí díra.

-          Připojení k rozbité lodi je naprostá hovadina, nemluvě o jejím zastavení.

-          Závěr s hodinkami může být označen za nejdebilnější scénu nejen tohoto roku. Už vidím, jak by člověk, který o fyzice ví kulové „vybrnkal“ na hodinkách nesmírně složitou rovnici o několika miliardách znacích a to ještě za pomocí Morseovy abecedy či binárního kódu. Hlavní hrdinka měla asi i neskutečnou paměť.

-          Jak Cooper přišel na „MY“ a jeho dcera na to, že je to od něj?

-          „Batgirl“ vychovala na cizí planetě novou rasu, která nás zachránila v minulosti. Rasa je tak vyspělá, že umí vytvořit černou díru, ale neumí komunikovat a tak sdělí vše pochybně jen Cooperovi přes jeho robota. Nešlo to říct tomu plecháčovi na začátku?

-          Na planetě doktora Manna není kyslík, ale základna hoří?

-          Úmrtí na vodní planetě vycucané z prstu, protože si to scenárista přál.

-          Vlny na planetě doktorky Millerové taktéž nestojí za řeč. Dvě vlny přijdou během hodiny, za tu dobu se tedy planeta musela otočit minimálně o 180 stupňů. Žádné stmívání?

-          Z planety Země potřebují piloti třístupňovou raketu, aby si následně na vodní planetě, která má podstatně větší gravitaci, létali jen tak.


A tohle je jen pár věcí, které mě v kině naprosto ubíjely. Jejich výpis by byl na jeden velký článek. U Hvězdných válek něco takového člověk neřeší, ale v dokumentech a prohlášeních k Interstellaru si tvůrci stále hrají na realitu a jak se ji snažili být věrní. Interstellar je jedna velká zavádějící (a nudná) blbost, která nemá s vědou nic společného, ať vám v PR dokumentech k filmu tvrdí cokoli.

Finanční ohlédnutí: 

Rok 2014 s tržbami 1,087 miliardy dolarů vyhráli s přehledem Transformers : Age of Extinction. Doma sice uhráli jen 245 milionů, ale především Asie (neskutečných 301 milionů dolarů z Číny!) je nakopla. Jinak je to jediný film roku, kterému se podařilo překonat miliardu, což je s pohledem na kvalitu této série smutné. Pokud jde o tržby, tak studia se na loňský rok budou snažit rychle zapomenout. V USA vyhráli Strážci galaxie s bídnou číslovkou 333 milionů vzhledem k pohledu do minulosti. O to smutnější to je při pohledu na inflaci, kdy například v roce 2001 by částka činila 233 mega. Interstellar by dokonce v přepočtu v té době vydělal bídných 129 mega. A to onen rok vyhrál první Potter se 317 miliony atakovaným Společenstvem Prstenu se 313 miliony dolarů. Rok 2015 slibuje reparát, kdy se očekává vláda Avengers 2 a Hvězdných válek.

6. 1. 2015

Top 5 - soundtracky roku 2014

Je tu začátek nového roku a to vybízí k různým žebříčkům vztahujícím se k vyhlášení nejlepších filmů, soundtracků apod. Ani zde tomu nebude jinak, takže si můžete udělat pohodlí a věnovat se četbě, kdy si jen zaškrtávejte jména svých oblíbenců. Věřte, že výběr to byl nelehký. I ze slabších filmů se díky hudbě dokázala vydolovat poměrně solidní podívaná (zdravím pana Nolana či Jacksona). Na některé se bohužel nedostalo (Jóhann Jóhannsson), tak snad příště. Nyní se tedy přesunu přímo k žebříčku.


5. Interstellar (Hans Zimmer)

Už mnoho toho bylo napsáno o tomto sci-fi Christophera Nolana, jenž bylo v našich končinách pomalu vyhlášeno filmem desetiletí, zatímco v zahraničí jeho přijetí provázel spíše zdvižené obočí. Nelze si nevšimnout, že u nás a na fanouškovském poli je jméno Nolan nekriticky zbožňováno. To samé lze říci i o Hansi Zimmerovi v hudebním světě. Ten už roky plodí jednu elektronickou rychlokvašku za druhou s cílem konečně urvat toho Oscara. Bohužel pro něj se stále nedaří, ačkoli právě nyní má poměrně slušnou šanci. Interstellar představuje to nejzajímavější a nejlepší s čím za hodně dlouhou dobu přišel. Ve filmu mu to občas hapruje v propojení s děním na plátně díky způsobu komponování, ale onen tah na branku mu na albu upřít prostě nejde. Pompézní varhanová óda si podmanila snad každého. Bylo by zajímavé pustit si film bez hudby, jen s dialogy. Asi by pak velká část pětihvězdičkářů nestačila valit bulvy, co to Nolan vyplodil (paralela s Anděli a démony?) a co dokázal zachránit právě Zimmer, i když za cenu otočeného volume na plný knedlík. K filmu mám mnoho výtek (scénář), ale k hudbě na CD se námitky hledají jen těžko. 9/10

4. Godzilla (Alexandre Desplat)

Alexandre Desplat nyní platí za jednoho z nejlepších skladatelů současnosti a po právu má na skříni hned několik důležitých ocenění. Loňský rok byl z jeho pohledu jedním z nejlepších vůbec, kdy dokázal pracovat hned s několika žánry a vždy uspěl. Přesto jsem vybral právě Godzillu, která představovala jakousi prvotinu pro Desplata co do temné bombastičnosti. Ačkoli má na kontě například závěrečného Pottera, tak se spíše soustředí na intimní filmařinu. Proto takové zaujetí nad jeho výběrem pro tento druh filmu. Godzillu dokázal přenést do nového tisíciletí s respektem pro originál a odkazu na něj stejně jako se svými vlastními nápady. 9/10



3. Zloba - Královna černé magie (Maleficent - James Newton Howard)

Pro posluchače další trefa do černého. James Newton Howard opět potvrdil svůj talent pro tento žánr. I přes ty roky, co je u filmové hudby, dokáže vytahovat krásné melodie jak na běžícím páse. Není mu cizí žádný žánr stejně jako časový pres, proto nemá nouzi o práci. Ve Zlobě se projevuje jeho cit a jemnost pro tematickou stránku a vykreslení fantaskního světa. Docela by mě zajímalo, co by tento talentovaný skladatel napsal pro velkolepou fantasy trilogii ve stylu Pána prstenů. 9/10

2. Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies - Howard Shore)

Nenáviděný a milovaný Hobit dokázal kontroverzí a rozpolceností zaplnit celý internet. Jeden z mála, který z tohoto projektu odešel jaksi nepošramocený, byl skladatel Howard Shore. Sice mám první dva díly opravdu rád a považuji je za to nejlepší v pohádkovém fantasy, tak ten třetí (v kinoverzi) je opravdu bídný a představuje spíše závěr dílu druhého a ještě k tomu tak dementně sestříhaný, že to nemá v takto velkém projektu obdoby. Osobně si myslím, že střižnu ovládalo studio stejně jako rozhodnutí o třech dílech, ale to už je fuk. Stalo se. Howard Shore z toho vymlátit prostě víc nemohl, takže přináší "jen" další epickou nálož plnou podmanivých melodií ze Středozemě. Co soundtrack odtrhuje od absolutna je jakási schematičnost a předvídatelnost, kdy prostě člověk ví, co přesně přijde (aha, nyní je tam Thorin – začne hrát jeho motiv, nyní Bilbo apod.). Zatímco Pán prstenů hudebně parádně plynul a melodie se přelévaly, tak nyní jsou jasně definovány začátky a konce a člověka to spíše vytrhává ze zážitku. Neočekávaná cesta dopadla ještě dobře, u dvojky to přišlo v náznacích ve filmu, tak nyní to křičí úplně. Škoda, protože samotný materiál je znova parádní. 9/10


1. Jak vycvičit draka 2 (How To Train Your Dragon 2 - John Powell)

O jedničce v žebříčku nebylo pochyb! John Powell dost možná složil nejlepší soundtrack, který kdy opustil Remote Control. Fantastická práce s orchestrem a citem pro tvorbu emocí na plátně i na CD, dala lidem nezapomenutelný zážitek, který dokáže strhnout stejným způsobem jako mnoho dnes už klasických soundtracků. Nebál bych se zařadit toto OST po bok takových skvostů jakými jsou například Barbar Conan nebo Pán prstenů. Pokud bych měl doporučit jen jedno CD z loňska, tak je to právě Jak vycvičit draka 2. Slibuji, že takovou skladbu jakou je "Toothless Found" z hlavy nedostanete. John Powell v životní formě! 10/10

Skladatel roku 2014: O prvenství se rve John Powell a Alexandre Desplat. Jeden přinesl hudebně totálně nabušený pokračování oblíbeného animáku a druhý měl hned tři kvalitativně vysoko hodnocené tituly (Grandhotel Budapešť, Imitation Game, Godzilla) u nichž vždy dokázal přednést něco jiného, nového.
 

John Powell

 
Design by Free WordPress Themes | Bloggerized by Lasantha - Premium Blogger Themes | Affiliate Network Reviews