24. 2. 2014

Bullet for my Valentine - Roxy Praha 16.2. 2014

Tak se fanoušci jedné z nejznámějších metalcoreových kapel současnosti dočkali. Velšská čtveřice pod názvem Bullet for my Valentine zavítala do Prahy a s sebou přivezla i hromadu energie, na kterou se jen tak nezapomíná. Sice jsme se „Bulletů“ dočkali už v roce 2011 na festivalu Rock for People jako hlavní skupiny, ale teprve nyní se dá považovat koncert v pražské Roxy za jejich podstatnou návštěvu fanoušků České republiky za doprovodu dvou předkapel. Jednou z nich měla být While She Sleeps, ale ti byli nahrazeni post-hardcore skupinou Coldrain a musím poznamenat, že šlo o vynikající tah. Abych pravdu řekl, tak jsem kluky z Japonska neznal, ale díky koncertu to hodlám napravit. Vedle stoprocentního nasazení se skvěle popasovali s technickými potížemi, když jeden z fanoušků vylezl za zpěvákem na pódium a během skoku mezi diváky vytrhl kabel od beden. Frontman to přešel s lehkostí a humorem, čímž si získal na svou stranu snad všechny. I přes kvalitativně průměrnou zvukou stránku vyzněla úvodní hitovka "No Escape" parádně. Po nich jsme dostali němce Callejon. Nebyli špatní a opět platilo, že kvalita zvuku dost pokulhávala pokud šlo o zpěv. Ale možná je to dobře vzhledem k používání němčiny jako hlavního jazyka pro zpěv. Ano, nejsem přílišným nadšencem němčiny, i když jsem ji bral třináct let. Výkon všech byl ale opět povedený během vyhrazených třiceti minut, tudíž nejsou nějaké zásadnější výtky.

Nyní se ale vrhnu na hlavní hvězdu večera, na kterou vyprodaný sál v Roxy čekal. Bullet for my Valentine začali s už provařeným, ale pořád skvělým intrem "Carmina Burana" od Carla Orffa. V tomhle směru byl výběr intra u Coldrain lepší. Ti šáhli po fantastické věci od Immediate Music s názvem "With Great Power". Pokud jste před koncertem sledovali playlist „Bulletů“ z předchozích vystoupení v tomto roce, tak Vás nepřekvapí "Raising Hell" jako úvodní píseň. Už nějakou dobu se spekuluje, že se letos dočkáme nového alba a videoklip ke zmiňované písni k tomu i směřoval. Kapela si nejspíš uvědomila svůj omyl s albem Temper Temper, které bylo slušně řečeno průměrné. Už při vydání jim to dali fanoušci slušně sežrat v diskuzích. Naštěstí mělo jen okrajový záběr, takže jsme spíše dostali vše podstatné z minulé tvorby. V tomhle směru u mě zavládlo mírné a jediné zklamání. Osobně bych si přál slyšet jiné písně stejně jako vyškrtnutí mixu hned několika skladeb. Především u skvělé "Hand of Blood" to zamrzelo. Dodnes ji považuji za svou nejoblíbenější píseň hned vedle "Ashes of the Innocent", proto zamrzelo useknutí v polovině a napojení "Room 409". Z mé stránky to bylo poněkud nešťastné rozhodnutí.

Za to nejlepší považuji provedení "Your Betrayal". Dynamická a chytlavá věc, kde fanoušci sborově dávali celou píseň. A podobně na tom byla i pomalejší "All These Things I Hate", kterou místní znali slovo od slova, aniž by potřebovali samotnou kapelu. Skvělé! Celkově panovala parádní atmosféra, takže vedle samotného playlistu by nebylo co vyčítat. Padge potvrdil roli největšího sympaťáka, když rozdával úsměvy na všechny strany i při technicky náročnějších částech. Takové má kapela spíše v kytarových sólech, jinak jede spíše v jednodušším tónu. Tuhle podbízivost jim někteří vyčítají, ale svým způsobem vlastně není co vyčítat. V jednoduchosti je síla, se silnou melodií tuplem. „Bulleti“ ve svých počátcích vystupovali jako Jeff Killed John a už tam projevili talent pro chytlavost, i když jen v místních barech a klubech. Až díky přejmenování a přechodu z nu metalu/hardcoru na metalcore, kde využívají při heavy metalovém pojetí svou největší sílu. A právě kombinace death/trash prvků s těmi heavy se kapela zdá komerčně měkká. Ale právě díky tomu k metalu přivádí lidi, kteří by o něj jinak nezavadili. Svých kořenů se i tak nevzdali a stále zasahují do tvorby. "4 Words" je skvělou ukázkou hardcoreových počátků.



Když jsem zmínil Padge, tak to samé platí i o Moosovi za bicím. Opět se nedočkáme komplikovanějších přechodů, ale v několika případech dvojšlapka jela velice slušně. Vše je prostě o chytlavosti a tomu se obětují komplexnější prvky z progresivnějších stylů. Ale ruku na srdce. Nemáme od toho hromadu jiných kapel? Různorodost je potřeba a „Bulleti“ zaplnili chybějící mezeru. Jen čas ukáže, jak to se skupinou je. První dvě alba považuji za vynikající, Fever za pokus o něco jiného a Temper Temper za omyl. Celkově jsem měl z kluků dobrý pocit, stejně jako z jejich výkonu. Byla sice znát polovičatost výkonu, kdy se hned jede do dalšího města. Zvuk byl sice kvalitnější než u předkapel, ale někteří čekali podstatně více. Slova byla i tak dobře slyšitelná (byl jsem ve třetí řadě před zpěvákem). S tím souvisí i Mattova intonace, kterou si nyní pohlídal. Hlavně u "Your Betrayal". Právě zde jsem se bál, aby mu to nelítalo ze strany na stranu jako jindy. Už nejspíš ví, co si se svým hlasem může dovolit. Na výšky může zapomenout. Dickinson z něho prostě nebude, ale to z málokoho. Když narážím na Dickinsona, tak právě Iron Maiden dali „Bulletům“ šanci jako své předkapele.

Těžko hledat zásadní slabiny nedělního večera. Dá se říci, že budou čistě subjektivní od toho, kdo jaké písně očekával a co nakonec dostal, stejně tak s délkou, která přesahovala hodinu a čtvrt. Samozřejmě by každý přítomný chtěl aspoň jednou tolik. Mé hodnocení tedy berte podle toho, že jsem si přál trochu jiné zastoupení písní stejně jako prokreslenější zvuk. Byli to právě fanoušci, kteří si v závěru vykřičeli největší hit kapely a to "Tears Don’t Fall". Dalo se očekávat, že tahle pecka chybět nebude. Menším překvapením byl i slušný cover  "Ace of Spades" od Motörhead. Komu Lemmyho hlas nechyběl, tak mohl být s výkonem spokojen. Opět bych sám za sebe dal spíše přednost coveru "Creeping Death" od Metallicy, kterou má skupina v malíku. V závěru tedy jen řeknu, že šlo o zážitek. Může za to i fakt, že nás „Bulleti“ poměrně dlouho ignorovali, takže šlo o určitou událost. Po jejich reakcích na tváři ale očekávám, že se vrátí. Bylo znát, že takovou podporu rozhodně nečekali. Snad každý nešetřil své hlasivky. Pokud tedy nemáte předsudky a vyhraněný styl, tak návštěvou případného dalšího turné neprohloupíte.

Video.
  1. O Fortuna
    (Carl Orff)
  2. Raising Hell
  3. Scream Aim Fire
  4. Your Betrayal
  5. All These Things I Hate (Revolve Around Me)
  6. 4 Words (To Choke Upon)
  7. Temper Temper
  8. The Last Fight
  9. Bittersweet Memories
  10. Dirty Little Secret
  11. Hand of Blood / Room 409 / Hearts Burst into Fire / Begging for Mercy / Riot
  12. Waking the Demon
  13. Pleasure and Pain
  14. Ace of Spades
    (Motörhead cover)
     
  15. Tears Don't Fall

8,5/10

9. 2. 2014

Robocop 2014 - Pedro Bromfman

Remaky letí, nápady došly, odvaha riskovat s novou značkou se taky moc nenosí, takže tu máme další variaci na starší značku a tou je Robocop. Mám rád Verhovenovy filmy líznuté satirou, se kterou exceloval v nedoceněné Hvězdné pěchotě. Ještě předtím nám ve svém prvním hollywoodském filmu Robocopovi dal vědět, co od něho můžeme v budoucnu čekat. A jelikož má značku pod rukou Sony, stejně jako Total Recall, tak se dalo čekat, že nová verze potká i slavného plecháče. Tu natočil José Padilha z Brazílie a jeho psychologičtější pojetí si získalo celkem slušnou odezvu z řad diváků. Tedy krom kritiků za mořem, kteří opět nešetřili až nesmyslným sestřelením. Otázkou je, zda se hodnotil samotný film nebo jeho význam. Dějově jde v podstatě o to samé jako u originálu, kde vidíme zemřít policistu, následně je v korporaci OmniCorp (OCP) smontován do stroje s lidským mozkem. Tahle šablona zůstává, zbytek si Padilha přetvořil po svém a nutno dodat, že povedeně.



Bohužel, klady vyprávění nejdou přehodit na hudební stránku, která je ve většině úděsná. Vedle prvních tří skladeb se jedná o elektronický šum založený na ostinato technice, kam jen oko dohlédne. Přitom nezačínáme špatně a hlavně „First Day“ dokáže melodií chytnout. Jde o triviálně jednoduché zářezy ala Remote Control, kdy synťáky suplují kde co. Orchestr má minimální zastoupení. Právě elektronika je alfou a omegou celého soundtracku. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál a nejvíce to dokládá až popově přetvořený motiv z původního Robocopa. Skladatel Pedro Bromfman absolutně nepochopil Poledourisovu myšlenku a vytvořil nejen z jeho motivu, ale z celého alba jeden velký syntetický paskvil s asi třemi světlejšími okamžiky, což je sakra málo při délce nahrávky. Kde Poledouris s Verhovenem pracovali na rozdvojení osobnosti mezi strojem a člověkem i v hudbě, tak Bromfman útočí moderním elektronickým pojetím, čímž vlastně narušuje samotnou myšlenku filmu, ke kterému je složena. Tato nová verze Robocopa jde mnohem více do hloubky v přeměně člověka ve stroj, ale hudba je neskutečně povrchní.



Na rozdíl od Bitevní lodi si Bromfman ponechává experimentálnost na jindy, tudíž se tu nesetkáme s Jablonského disharmoničností. Jenže nás čeká tak nevýrazná a naprosto nevhodná hudba, až to bolí. Tohle by se ztratilo i v průměrnosti Remote Control. Jen šeď a ostinato, to jsou dvě slova, která mě napadnou po několikátém poslechu soundtracku, kdy jsem se snažil najít něco zásadně pozitivnějšího, než jsou jen dvě poměrně slušné skladby. Nesmím ani zapomenout na citaci původní melodie, díky níž ale hudba lne ke srovnání s Poledourisovou verzí a tam prohrává na celé čáře. Filmu se nebojte, jen hudební doprovod bych vynechal. Ve filmu je v drtivé většině nevýrazný, stejně jako na albu. Jako důkaz budiž to, že všichni zbystřili až v momentě, kdy začala znělka s motivem z roku 1987. 

Článek dostupný i na Abyssu.

Vydavatel: Masterworks
Datum vydání: 4. února 2014
Složil: Pedro Bromfman
Orchestr řídil: Gavin Greenaway
Nahrál: ---
Formát: CD


1. Mattox and Reporters 1:35
2. First Day 3:23
3. Title Card 0:49
4. Restaurant Shootout 2:47
5. Omnicorp 1:40
6. Calling Home 2:45
7. Made in China 2:28
8. Fixing RoboCop 1:56
9. Uploading Data 1:35
10. Reputation on The Line 1:31
11. Explosion 1:06
12. RoboCop Presentation 1:43
13. If I Had a Pulse 2:41
14. Going After Jerry 3:12
15. Vallon's Warehouse 2:21
16. Murphy's Case is Filed 1:19
17. They're Going To Kill Him 3:16
18. Rooftop 2:56
19. Mattox is Down 1:40
20. Clara and David 2:56
21. Sellars Lies 2:28
22. Code Red 2:00
23. 2.6 Billion 1:23
24. Iran Inspection 2:12
25. Battling Robots 2:47
 
Celkový čas: 54:39

4,5/10

8. 2. 2014

Třináct dní (Thirteen Days) - Trevor Jones

V roce 1962 propukla Kubánská raketová krize. Světu tak hrozila jaderná válka mezi Spojenými státy na straně jedné a Sovětským svazem na straně druhé, kdy druhý jmenovaný reagoval na rozmístění raket v Turecku tím, že ty své přivezl na Kubu, což bylo nepřijatelné pro Spojené státy. Tím se rozběhla spirála obviňování a každý bojoval za svou pravdu. Film Třináct dní popisuje tento krátký, ale důležitý okamžik světových dějin z pohledu Spojených států, kde sledujeme dění především v Bílém domě. Prezidentem USA byl v té době oblíbený John F. Kennedy, kterého osobně považuji za posledního prezidenta této země. Jedná se o druh polodokumentárního filmu, který nemusí sednout všem, ale nemění to nic na faktu, že jde o jeden z nejlepších politických thrillerů. Všichni víme, jak vše dopadlo, ale stejně snímek dokáže přikovat k obrazovce a s napětím sledujeme, jak že to celé bylo. Samozřejmě je nutné opět podotknout, že jde o vyprávění jen jedné ze dvou stran.

Nemalou zásluhu na napětí má i vynikající hudební doprovod od Trevora Jonese, pro kterého znamenal soundtrack ke Třinácti dním jednu z největších šancí na nominaci na Oskara. Tou před ním byl historický Poslední mohykán. Jones byl vždy znám svým citem pro dramatické motivy s dobře vyváženým orchestrálním a elektronickým zastoupením, které nepůsobilo rušivě. I když je Jonesova hudba považovaná ve většině za zdařilou, tak doplácí na neúspěch filmů v pokladnách kin a nejinak je tomu i zde. Tím z povědomí lidí zmizí i kvalitní soundtrack. Výjimkou je akorát zmiňovaný Poslední mohykán. Režisér Roger Donaldson byl ze zaslaných syntetických ukázek z Londýna do Los Angeles nadšen, takže nic nebránilo tomu, aby se Trevor Jones mohl připojit do procesu výroby politického dramatu.



V dnešní době není mnoho fanoušků filmové hudby, kteří by zažili rok 1962. Šlo o období, kdy byl svět nejblíže k jaderné válce a onu paranoidní atmosféru se povedlo jak Donaldsovi, tak Jonesovi převést na plátno. Hudba sice dobře pracuje se strachem a překvapivě i s akcí, ale nikdy nesklouzne k patetické lacinosti jakou bychom čekali. Je to vlastně takové překvapení, že nás skladatel ušetřil už poměrně omšelých vlastenecko-hudebních frází. Sice se tu často používané perkuse objeví, ale nikdy nezapříčiní orosení čela nad trapností, jak je poměrně zvykem. Soundtrack vlastně nemá ani místo pro nějakou prázdnou výplň a ihned posluchače zásobuje pocitem neklidu. Práce s minimalismem nebo občasná experimentální instrumentace jsou vskutku vysoko nad očekáváním v tomto žánru.

Jak Jonesovi fanoušci očekávají, tak i zde se dočkají silného ústředního motivu ve skladbách „Lessons of History“ a v „The Will of Good Men“ za mohutného doprovodu trubek a smyčců. Celé je to provedeno ve zjednodušující sadě akordů. Za nejlepší přesto považuji akčnější „The Knot of War“. Fantastická stupňující se záležitost s úžasnou melodií v polovině skladby (3:32). Těžko hledat nějaké slabiny. Sice nejde o nejlepší soundtrack pod sluncem, ani o jeden z nejlepších, ale ve svém žánru ano. Tam těžko hledá Třináct dní konkurenta. Trevor Jones je bezpochyby nedoceněnou ikonou filmové hudby. Jednou z mnoha.

Vydavatel: WaterTower Music
Datum vydání: 2000
Složil: Trevor Jones
Orchestr řídil: Geoffrey Alexander
Nahrál: The London Symphony Orchestra  
Formát: CD

1. Lessons of History 7:48
2. The Knot of War 7:18
3. Missile Threat 4:26
4. Prayer For Peace 3:15
5. Our Rules of Engagement 5:42
6. There Can Be No Deals 7:09
7. Eve of Eternity 4:52
8. One Life Left 7:10
9. Us and The Devil 6:30
10. Death of Major Anderson 4:22
11. The Sun Came Up Today 5:37
12. The Will of Good Men 4:56
 
Celkový čas: 69:45

8/10

5. 2. 2014

Já, Frankenstein (I, Frankenstein) - filmová recenze

Už při uvedení prvních trailerů k filmu Já, Frankenstein se spekulovalo nad podobností s upírskou sérii Underworld a pro vysvětlení nemusíme chodit daleko. Na scénáři a samotné komixové předloze se podílel Kevin Grevioux, jenž také pomáhal při psaní scénáře k Underworld a dokonce si v něm sám zahrál. Bez okolků můžeme tvrdit, že Frankenstein svým temným vizuálem a akcí má k Underworldu velmi blízko. Ale co dějově? Všimněte si jedné souvislosti s Underworldem. V těchto typech filmů se děj výhradně soustředí jen na nadpřirozeno, které sice žije v lidském světě a mluví o lidech, ale většinou s lidmi nemají nic společného a zajímají se jen o své záležitosti. A přesně tak je to i ve Frankim. Říkala jsem si, zda mi to upuštění od lidské rasy vadí, ale pak jsem to přestala řešit a to mi pomohlo přehlídnout chyby typu: nepravděpodobnost, že si boje nemohl žádný člověk všimnout, stejně tak, pořád prázdné ulice..prostě klasické wtf momenty přidávající na béčkovosti.


Chrliči, řád, jenž vytvořil anděl Michael, jsou božími pomocníky, kteří chrání lidstvo před démony, tvory, z lůna samotného Satana. Chrliče vede královna Leonore, krásná a spravedlivá, jediná, která může být v kontaktu s anděly. Démonům velí princ Naberius, skrz na skrz prosáklý zlem a touhou po zničení lidstva. Tito tvorové od pradávna bojují proti sobě. Když roku 1795 doktor Frankenstein vytvoří monstrum z pěti lidských těl a oživí ho, vše se mění. Je to neobyčejně silný a odolný tvor, který nestárne, leč má otupené lidské vlastnosti. Setkává se s chrliči a nakonec se rozhodne přidat na jejich stranu, k tomu rozhodnutí ho vedou plány démonů. Ti, poté, co zjistili, že někdo dokázal oživit člověka, začnou vytvářet armádu mrtvých lidí, do kterých mají v plánu vpravit duše dalších démonů. K tomu jim nevědomky pomáhá vědkyně Terra, které se po setkání s Adamem (Frankensteinovým monstrem) změní život. Na závěr jsme svědky skvělého epického souboje dobra a zla.

Jako námět se mi to zdá v podstatě klišovité, leč, když se na to podívám z blízka, tak tohle tady už dlouho nebylo. Totiž, v tomto případě přizvisko „boj dobra proti zlu“ je mnohem silnější, než v jakémkoli jiném filmu. Tady jde vyloženě o chrliče, posly Boha a démony, zplozence Satana. Podle mě je to velmi dobrý nápad takto okořenit příběh lidského monstra a rozvinout už poměrně provařenou zápletku. Zatvrzelí fanoušci by to asi hned odsoudili a docela je chápu. Mám podobný případ se seriálovým Drákulou. Jde o to, že člověk je zvyklý na původní verze a nedovede ocenit něco jiného a nového. V tomto případě problém nebude, je to tak jednoduše popsáno i ztvárněno, že to snad musí zaujmout každého obdivovatele béčkové fantasy, která si na nic nehraje a nemá vyšší cíle než jen bavit u vypnutých mozků.


Další pozitivem jsou na filmu parádní záběry, akce a temný designe. Opravdu jsem se toho nemohla nabažit. Nemám ráda, když ve filmu jdou vidět počítačové zásahy, ale tady jsem si toho ani nevšimla (rozpočet jen 65 milionů dolarů!). Skvělá vizáž pokud jde o chrliče a jejich královnu a nádherné záběry na město a samotné sídlo chrličů. Opravdu mile jsem byla překvapená u masek démonů, už dlouho jsem neviděla takovou skvělou ruční práci, naposledy snad u Pána prstenů. Ony ty masky vlastně neměly daleko ke skřetům, takže nic originálního, ale tady se chválí hlavně ruční provedení masek, od čehož už mnoho tvůrců upustilo a to je škoda (vůbec nenarážím na Hobita). Třeba u samotného monstra se tvůrci moc nevyřádili. Když byl vytvořen z několika lidských těl, tak měl mít v některých místech jinou barvu pokožky a taky mohl vypadat víc nevzhledněji. Byť herce Aarona Eckharta nijak nemusím, uznávám, že svou roli zvládl na jedničku, ale ....ehm, byl na ni moc pěkný. 


Z celého filmu nejvíce zazářila Miranda Otto, coby královna Leonore, zbožňuju ji jako Éowyn, takže jsem i v tomto filmu s radostí přivítala. Čekala jsem, že ji nechají pronést pár svatých slov a už se neobjeví, leč opak byl pravdou. Měla silnou a důležitou roli, zhostila se ji s bravurou a ukázala, že v ní pořád něco je. Skvělý závěrečný záběr s Adamem a Terrou, jen bych čekala nějaké obětování, bylo by to emocionálnější. Za zmínku stojí i Bill Nighy, ale toho si prostě nedokážu vytěsnit z paměti jako Victora a tady mu byl příliš podobný. Pro mě neznámá Yvonne Strahovski mě svou roli nijak nezaujala, naproti tomu bych chtěla zmínit dvojici chrličů Keziah a Ophira. Oba byli velmi zajímaví a nechala bych jim více prostoru.

Na co bych neměla zapomenout byla hudba. Ať jde o instrumentální či písničkový soundtrack, oba se překvapivě skvěle vydařily. Písničkový se ve filmu neobjevil, pouze v závěrečných titulkách. Máme tady vlastně album od naprosto neznámé skupiny By Maker, která s pomocí Geno Lenarda, jenž působí/il v mnoha metalových skupinách jako kytarista a s Danielem Daviesem, zpěvákem a kytaristou, vytvořili stylovou hudbu, v metalovém pojetí s prvky elektra. Tři poslední skladby patří rockové skupině 8mm, skladateli Justin Lassen a o instrumentální metalový nářez se postaral Lenardo s kytarovým mágem Prashantem Aswanim. Už teď album/OST patří k mým oblíbeným, skvělé se poslouchá, k filmu dodává správnou temnou atmosféru a skladby „Gimme Soul“ a „Frankestein“ jsou beze všeho prostě unikátní!


K instrumentálnímu soundtracku. Je opravdu důležité aby hudba zapadla do filmu. Když je film temný, tak i hudba musí být temná. Jsem naprosto překvapená, jak se neznámým skladatelům Johnnymu Klimkovi a Reinoldovi Heilemu povedlo vykouzlit, tak malebné skladby. Užasla jsem nad těmi chorály smíšené s trochou elektra. Má to svůj smysl, chorál by mohl představovat chrliče a elektro znázorňuje ďábly, navzájem se proplétají a vzniká tak souboj. Někdy jsou silnější sbory jindy elektro, jako by samotná hudba měla svůj osobní příběh... Pokud vám bude jeden hlas povědomý, tak jde o Lisu Gerrard, která je známá svou spoluprací s Hansem Zimmerem mezi jejichž nejslavnější práce patří například Gladiátor.

Od filmu Já, Frankenstein jsem očekávala to, co jsem dostala - akci, temnotu, zábavu na večer. Sice není moc originální, emoční a je bez nějakého zvratu, naproti tomu je zábavný, oddechový a nemůžeme si stěžovat na skvělé herecké obsazení. Z tohoto žánru prostě lepší průměr.

Tržby v USA : 15 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : ---
Tržby za víkend : 8,6 milionů dolarů
Tržby celosvětově : 31 milionů dolarů
Rozpočet : 65 milionů dolarů
Oscar : ---
Premiéra : 24. ledna 2014
Distributor : Lionsgate
Délka : 92 minut
Žánr : akční, fantasy

7/10    

24 hodin: Live Another Day - teaser

Čas se krátí a 5. květen je pomalu za rohem. Fanoušci už mohou odškrtávat políčka na kalendáři, protože Foxové odstartují návrat největšího hrdiny televizních obrazovek, Jacka Bauera. Nejspíš si řekli, že nejlepší možnost dát lidem vědět o návratu legendy bude při Super Bowlu, kde nás studia každoročně zásobují největšími hity léta. Dočkali jsme se ukázek na Transformers 4, Amazing Spider-Mana 2 nebo Kapitána Ameriky 2, ale největší pozornost upoutal právě Jack. Zatímco tyto filmy se očekávaly, tak ukázka z dalších 24 hodin nikoli. Diváci teaser ohodnotili jako ten nejpovedenější a že konkurence byla veliká. Sice nejde o záběr přímo ze seriálu, ale leccos nám svou našlapaností napověděl. Vidíme hackerský vzhled Cloe, Jackovu odhodnodlanost (Kiefer snad nezestárl) a v neposlední řadě i místo, The City v Londýně. Finanční centrum světa je pod útokem a je otázkou kdo, co, jak a proč. Samozřejmě, nejde o záběr ze seriálu, ale svůj význam nepochybně má.


Škoda, že z děje nevíme nic, což je na druhou stranu asi jen dobře. 24 hodin vždy vládlo šokujícími zvraty, kdy si dokázalo pohrát s divákem jako málo co. Vedle teaseru později vyšel i minidokument o jeho tvorbě, takže přeji fajn pokoukání než nám to v květnu vypukne. Nepochybuji, že je na co se těšit. Jack is back!

4. 2. 2014

Black Sails - Bear McCreary

Michael Bay nám začal produkovat seriály a mezi jeho nejnovější přírůstky se zařadil Black Sails s pirátskou tématikou. Při psaní recenze jsme se zatím dočkali dvou dílů, kdy se karty stále ještě rozdávají. Zatím se dá tedy říci, že penězi se na seriálovou tvorbu nešetřilo, výprava je velice dobrá stejně jako triková stránka. Herci jsou ve většině dobře vybráni, takže casting může být vesměs spokojen. Snad jen obsazení Luka Arnolda jako Johna Silvera je šlápota vedle. Nejspíš každý si představoval tuhle legendární postavu jinak. Další problém mám, stejně jako u Hry o trůny, se samoúčelnou sexuální explicitností.  Na jednu stranu si seriál hraje na to, že to tak přeci bylo a na druhou stranu nám předkládá samé modelky, kdy doslova všichni mají chrup jak z reklamy na zubní pastu, což zbytečně podtrhává nohy jinak slušně rozjíždějící se zápletce.



Nadšení každopádně zavládlo při poslechu soundtracku, který je již nějakou dobu dostupný díky Sparks and Shadows od 28. ledna 2014. Při prvním poslechu úvodního motivu u mě zavládla euforie nad něčím tak novým. Bear nezklamal a fanouškům nabídl dosud něco neslyšeného. Mnoho skladatelů (ehm, Jablonsky) si o něčem takovém může nechat jen zdát při tvorbě originálního zvuku. Takhle má znít romantické usazení do pirátského světa s citem pro dobrodružství. Co tedy dodává tak povznášející nadšení? Je to niněrou. Jde o strunný hudební nástroj, jehož struny se rozeznívají třením pomocí dřevěného kolečka s klikou, kterým hráč pravou rukou otáčí. Tohle celé je podpořené na první pohled nesourodým komparsem skládajícím se ze smyčcového kvarteta, kytarového tria, harmoniky, piána, mandolíny, nejrůznějších dechových nástrojů, elektrické kytary nebo bicích. Kombinace přináší vskutku unášející pocit, a co Bear představí v úvodním motivu, tak dál rozpracovává za podpory vypsaných nástrojů, což dodává celé nahrávce komplexnost. Nic nevybočuje ani nezapadá.



Asi nepřeženu, když napíšu, že hlavní téma se stane seriálovou klasikou. To samozřejmě záleží i na samotném seriálu, jehož úspěch u diváků nemusí vydržet. Snad se tedy co nejdříve vydáme za dobrodružstvím a nebudeme se plácat na jednom ostrově, i když jsme teprve u druhého dílu. Taky by nebylo od věci zapracovat na vybílených úsměvech a dodat tomu na špinavosti jakou obsahuje právě hudba. Na Zimmerovu jednoduchou bombastičnost z Pirátů z Karibiku zapomeňte. Black Sails ocení především hudební fanoušci libující si ve složitějším poslechu a právě tohle dává soundtracku šanci na dlouhotrvající výdrž, kdy nejde jen o „sezónku“. Tak si říkám, že Bear měl skládat hudbu ke Hře o trůny, kde slaboučký Djawadí se svou rutinou pohořel. I po chvále ale zůstává John Debney s Ostrovem hrdlořezů nepřekonán. 

Zde přidávám skvělý minidokument o tvorbě hudby.


1. Theme from Black Sails 3:18
2. Nassau Shores 2:11
3. L'Urcade Lima 3:31
4. The Banner of Captain Flint 3:35
5. Captain Kidd 2:38
6. On the Beach 3:26
7. Wondrous Love 1:58
8. The Wrecks 3:55
9. Silver Overboard 4:39
10. A Nation of Thieves 3:23
11. All Saints 2:19
12. Black Sails Theme and Variations 3:37
13. Streets of Nassau 1:47
14. The Andromache 5:18
15. Clamanda 1:16
16. Vane's Visions 1:42
17. Funeral at Sea 10:26
18. The Parson's Farewell 4:49
19. Pieces of Eight 10:23
20. Black Sails Main Title 1:33
21. The Golden Vanity 2:27

Celkový čas: 78:11

8,5/10

 
Design by Free WordPress Themes | Bloggerized by Lasantha - Premium Blogger Themes | Affiliate Network Reviews