23. 2. 2015

The Order: 1886 - recenze hry pro Playstation 4

Nikdy jsem se pohledem na hru nezabýval, ale nyní hodlám udělat výjimku. Nejen, že The Order: 1886 je rozporuplná hra, která způsobila poměrně velký poprask nejen bezkonkurenční grafikou, ale i údajně svou krátkostí kampaně. Právě ta je na disku jako jediná bez nadstavby v podobě multiplayeru. Vývojáři ze studia Ready At Dawn hru oznámili na E3 roku 2013 parádním trailerem, který všem okolo vyrazil dech. Nikdo nechtěl věřit tomu, že PS4 je něčeho takového schopna. Celkem dost lidí začalo zmiňovat kauzu „target render“ s Killzone 2 a Motorstormem, kdy svět viděl údajné záběry ze hry, aby se následně přišlo na to, že vše bylo předrenderováno. The Order: 1886 nepatří do skupiny podvodných trailerů a hra sama o sobě je skoro hratelný render. Ready At Dawn má za sebou menší hry na PS Vitu, jenž získaly solidní odezvu a tím i pozornost samotné Sony, které dalo studiu veškerou podporu.

Pokud máte rádi alternativní pohledy na naší minulost, tak v The Order si budete mlaskat blahem. Koukneme se do viktoriánského Londýna 19. století okořeněného o vlkodlaky, vzducholodě a „moderní“ zbraně. Design všech a všeho je proveden do maximálních možných detailů. Textury na materiálech dosahují neskutečné kvality, která se zvedá a padá s kvalitou vaší televize nebo monitoru. V příběhové linii, která je zcela zásadní pro docenění hry, sledujeme Řád chránící (nejen) Londýn po stovky let, jenž vychází z odkazu krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Vrátila se dávná hrozba v podobě vlkodlaků a Řád je proto nucen jednat. Z Londýna se stává bojiště s nekompromisně zobrazeným násilím. Více prozrazovat nebudu a ti, co na hru koukají na youtube by si měli dát pár facek. Právě těmhle největší klady unikají. Celý děj je protkán konspirací s mnoha zvraty a pro plné pochopení by to chtělo minimálně lepší základ angličtiny. V tomhle Sony selhala. Nechápu, proč je takový problém v dnešní době vydat aspoň patch s češtinou.


Hratelnost je standartní krycí záležitost z třetí osoby, kdy je kamera za postavou. Studio se snažilo umístit kameru blíže než je zvykem, aby prohloubila pocity především ve střeleckých sekvencích, které svou dynamikou a špinavostí připomínají válečné filmy typu Zachraňte vojína Ryana. Samozřejmě s dobovou kolorizací. The Order je vizuálně promyšlené dílo do každého detailu. Je vidět o co studio šlo hlavně a z toho pramení i recenzentské nepochopení. Filmový zážitek nepřijali tak, jak si v Ready At Dawn přáli a hru hodily do vyloženého průměru. Asi nikdy jsem neviděl podhodnocenější hru jako právě The Order: 1886. Řekněme si to na rovinu. Je lepší zkoušet stále něco nového, anebo přijít s něčím co funguje, aby to podpořilo novou formu vyprávění? Za sebe říkám, že právě tento výtvor je můj šálek kávy a plně jsem se oddával neskutečné atmosféře starého Londýna a sledoval nově vytvořený svět. Něco takového tu chybělo.

Vedle délky se skloňovalo v negativním slova smyslu i množství mačkacích sekvencí (QTE). Délka mi přišla tak akorát. Připravte se na nějakých 8 – 10 hodin při běžném průchodu na normální obtížnost. V dnešní době dostačující a solidní čas. Závěr sice působil celkem uspěchaně, ale musím zmínit, že hra hráči/divákovi nepředkládá vatu. Klidně mohli souboje a průchody protáhnout, ale otázkou je, zda by to byl klad. Takhle je vše vyvážené – jednou se podíváme na politikaření, dále na průchody baráky a souboje, kdy se dostane právě na QTE. To vše je doplněno o povedené přestřelky s neurážející umělou inteligencí. Rozhodně se není třeba bát, že byste se jen dívali na filmečky a občas zmáčkli čtvereček nebo kolečko. QTE je tedy rozloženo do celé hry celkem rozumně. Připravte se i na to, že filmečky nejdou skipnout, protože se na pozadí hra nahrává, tudíž nejste zatíženi otravnou loadingovou obrazovkou.


Největším kladem vedle plynulé filmovosti je neuvěřitelné grafické ztvárnění, které v tomhle směru plní očekávání z next genu. Na hratelnosti se od minula nic nezměnilo, ale vizuální stránka bere dech a několikrát se zastavíte, abyste nevěřícně sledovali detailní okolí. Člověk neví z čeho dříve pořizovat fotky. Textury, nasvícení, obrazové filtry, obličeje, látky… prostě vše možné i nemožné je provedeno s takovou precizností, že The Order nemá napříč herním světem konkurenci. Stává se tak novým benchmarkem v oblasti herní grafiky. Stejně precizní jsou herci, zvuk nebo hudba, které jsem se věnoval v samostatném článku. Prostě a jednoduše, v tomto není co vytknout. Tím se dostávám k tomu, co mi ve skutečnosti vadilo a na čem by studio mělo u případného druhého dílu zapracovat.

Jsem fanoušek hry pro jednoho, takže s multiplayerem na mě nechoďte. Je jasné, že by nějaký ten bodík u jiných k plusu měl, ale osobně mi to je poměrně jedno. Dávám přednost příběhu a postavám. Zde The Order naráží na uspěchaný závěr, kdy se několik kapitol smrsklo na neodpovídající úroveň vůči zbytku. Že by vývojáře tlačil čas? Souboje s vlkodlaky mohly být taky lépe provedeny, přičemž ty s bossy jsou zvládnuty celkem dobře. Zde právě přichází na řadu celkem povedené QTE. Jen nechápu, proč na místo úderu jsem nucen se nepohodlně dostat pravou páčkou, nikoli levou, abych následně zmáčkl některý ze symbolů na ovladači. Stejně tak by vývojáři nemuseli hráče většinu času tahat za ručičku, ale dát mu určitou volnost v rozhodování kudy jít. Nepotřebuji open world, ale zase nechci chodit tunelem o dvou metrech, abych nemohl vyndat ani zbraň, jen tehdy, kdy je mi to dovoleno a má dojít k přestřelce. Tím je hra dost předvídatelná. Některé lokace jsou sice širší, ale to je málo.


Takhle není ale co jiného vyčítat. The Order je specifický a určen evidentně jiným lidem než těm, kteří ho recenzovali. Tohle nepochopení je až zarážející v tom, jaká nenávist se na hru sesypala už dva týdny před vydáním. Působilo to až záměrně. V minulé generaci konzolí jsem si myslel, že „hráči“ došli svého odpadního vrcholu, jenže to jsem se spletl. The Order ukázal, že ta nenávist mezi konzolemi a PC se ještě více prohloubila. Nový počin Ready At Dawn není špatný, dokonce je víc než povedený, ale určen specifickému publiku, které ho dokáže ocenit. Ano, hra mohla trvat 15 – 20 hodin jako Alien: Isolation, ale bylo by to ku prospěchu? Vždyť Alien: Isolation je nastavovaná kaše minimálně z poloviny. Člověk opakovaně chodí stejnými chodbami, aby zmáčkl nějaký ten čudlík a šel zase zpět. V tomhle má The Order mnohem větší tah na branku. Není podhocenější hry než právě této. Nedejte na recenze a nekoukejte na videa z hraní z youtube. Zkazíte si zážitek. Buď je dle preview The Order váš šálek kávy, anebo ne. O ničem jiném to není. Komu tohle vyhovuje, tak neprohloupí. I k dobrému filmu se čas od času vrátíte a to je právě tento případ.

+ grafika, zvuk, hudba, herci, příběh, atmosféra 
- mohlo to být delší a menší tunelovost, uspěchaný "závěr", souboje s vlkodlaky bez nápadu, nějaké to klišé

7,5/10

Jupiter vychází (Jupiter Ascending) - Michael Giacchino

Další filmový počin sourozenců Wachowských a znova dostali slušně naloženo. Film jsem zatím neviděl, ale podle Alibero není o co stát a za řeč stojí snad jen několik trikových záběrů. Docela by mě zajímalo, kde Wachowští berou podporu studia. Od Matrixu točí jen propadáky, přesto opět dostali skoro 200 milionů dolarů na hraní. Na Jupiteru je už z traileru poznat, že tu někdo chtěl vytvořit svou space operu. Hvězdné války jsou ale jen jedny, takže každý pokus končí nemilosrdným srovnáním s filmovou legendou. Ačkoli nejsem vyloženě fanoušek Lucasovy franšízy, tak ji dokážu bez problému uznat. A ano, líbila se mi i nová trilogie i přes některá ale. Jupiter tedy kiny prosvištěl a zanechal Warnerům slušnou díru v rozpočtu, kterou budou lepit horko těžko, když jim skončil Potter a následně i Hobit. Wachowským by neuškodilo dostat jen 50 milionů, ať se ukážou. Jak ukázal (nejen) Peter Jackson, peníze mrví talent a utápí ho v přehršle digitálu. Kdo nezklamal a vydrápal se k tvůrčímu vrcholu, tak je skladatel Michale Giacchino. Sice máme teprve únor, ale hned nám přiletěl adept na soundtrack roku.

Giacchinovi jedno CD nestačilo a do posluchače cpe hned dvě. Připravte se na skoro dvě hodiny majestátní a epické hudby, která získá konkurenci nejspíš až v prosinci, kdy budou mít premiéru Abramsovy Hvězdné války, kde se o hudbu postará opět John Williams. Jupiter vychází začíná bombastickým úvodem s bicími (připomínají někomu znělku Foxů?) a sborem hrající ústřední téma, jenž v pozdějším čase (1:45) zopakuje ve vokálně umírněné podobě chlapecký hlas. Sbory mi připomínají sekvence ze závěru Matrix Revolutions od Dona Davise. Přechod mezi "1st Movement" a "2nd Movement" je plynulý. Druhá skladba je taky o poznání klidnější a romantičtější. "3rd Movement" začíná smutným klavírem, kdy je přechod mezi skladbami znova plynulý, aby následně explodoval do opětovné bombastičnosti za přispění smyčců, perkusí, sborů a tolik oblíbených dechových nástrojů, které Giacchino hojně využil ve Star Treku. Zde přidal zařezávající smyčce a flétnu připomínající Williamsovu Epizodu 1 (1:43). Řetězce fungují s naprostým přehledem. "4th Movement" je mnohem klasičtější a připomíná spíše koncert s jemným sborem, houslemi a navrátivším se chlapeckým hlasem z "1st Movement" (2:27), jen na krátko a v temnějším pojetí.



"The Houses of Abraxas" je dramatickým motivem pro nejmocnější rodinu ve vesmíru. "I Hate My Life" je zábavná a rychlá skladba se zapamatovatelnou flétnou. Dvě CD dávají Giacchinovi prostor pro rozpínavost, takže "The Abrasax Family Tree" svou devítiminutovou délkou splňuje nejpřísnější kvalitativní podmínky. Patří k nejlepším skladbám nejen zde, ale nejspíše ve skladatelově životopisu. Mohutná orchestrace se přelévá mezi jemným a hrozivým orchestrem, občas nějaký ten sbor či vokál.

Album je epické a zábavné jako celek. Připomíná to nejlepší ze „staré“ školy, o to smutnější je, že dopadne podobně jako Debneyho Ostrov hrdlořezů a sveze se tak na nepopularitě filmu a Giacchino může zapomenout na nějakou tu cenu. Jak jsem psal výše, nejspíš až v prosinci se soundtrack dočká konkurence ve Hvězdných válkách, do té doby půjde o vrchol roku 2015. Pokud tedy nedojde k nějakému příjemnému překvapení. Jupiter Ascending má excelentní hudební doprovod, který doporučuji všem fanouškům a sběratelům. Každá skladba má epiku, emoce, dramatičnost, inteligentní orchestraci. Neprohloupíte s koupí.

Vydavatel: WaterTower Music
Datum vydání: 3. únor 2015
Složil: Michael Giacchino
Orchestr řídil:Ludwig Wicki, Robert Ziegler, Tim Simonec
Nahrál:
Formát: CD
Disc 1:
1. Jupiter Ascending – 1st Movement 4:12
2. Jupiter Ascending – 2nd Movement 3:25
3. Jupiter Ascending – 3rd Movement 5:54
4. Jupiter Ascending – 4th Movement 3:26
5. The Houses Of Abrasax 2:18
6. I Hate My Life 2:07
7. Scrambled Eggs 1:08
8. The Abrasax Family Tree 9:13
9. The Shadow Chase 5:48
10. The Titus Clipper 7:04
11. Mutiny On The Bounty Hunter 4:40
12. One Reincarnation Under God 4:06
Disc Time: 53:21

Disc 2:
1. Digging Up the Flirt 2:22
2. A Wedding Darker 6:07
3. Regenex Is People! 3:21
4. The Lies Have It 2:21
5. It's A Hellava Chase 8:12
6. Dinosaur To New Heights 0:49
7. Family Jeopardy 5:07
8. Abdicate This! 3:28
9. Flying Dinosaur Fight 5:27
10. Commitment 9:57
11. BONUS TRACK: Flying Dinosaur Fight with Guts 2:34
Disc Time: 49:45



Celkový čas: 103:06

10/10

19. 2. 2015

The Order: 1886 - Jason Graves

The Order: 1886 se během posledních několika měsíců stal vysoce očekávanou hrou pro konzoli Playstation 4. Nyní se už odpočítávají hodiny do startu a celý herní svět je zasypáván touto novou značkou od studia Ready at Dawn. Neřeší se jen bezkonkurenční audiovizuální stránka, ale i délka samotného hraní. Celá kauza je vyloženě úsměvná, protože jiné oceňované hry se daly dohrát za mnohem kratší dobu (Last of Us za rekordních 3,5 hodiny), nemluvě o tom, že délka neznačí zábavnost. Tento zbytečný a zaslepený hate ubližuje všem hráčům, nemluvě o samotném studiu. Škoda, protože atmosféra je naprosto pohlcující a jak bylo zmíněno na začátku, technická stránka, připomínající renderovaná videa, těžko hledá konkurenci napříč platformami. A stejné nadšení člověka provází z audia, kdy zvuky a především hudba, jsou patřičně kulervoucí a celá produkce se blíží blockbusteru jak z Hollywoodu. Rozhodně je o co stát. Viktoriánský Londýn 19. století v alternativní minulosti byl těžko někdy lépe zpracován než právě v The Order s navrch přidanými vlkodlaky.



Nedávno jsem hodnotil zatím poslední dobrodružství Lary Croft pod názvem Tomb Raider, kdy se o hudbu postaral Jason Graves. Stejně jako tehdy i nyní přinesl povedený hudební materiál vyrovnaně oscilující někde mezi velkolepou jízdou a hororem. Využívá k tomu především hluboce hrající cella, zářezy houslí a často i mužské vokály, ať už v decentním nebo monumentálním provedení. Úvodní "The Knight’s Theme" krásně ilustruje většinovou podobu soundtracku jak do použití nástrojů, tak pomalu plynoucího tempa s melancholickým nádechem. Jedna se o jednu z nejlepších skladeb na albu, které bez problému v podobném duchu sekunduje závěrečná skladba "Sir Galahad", jenž je přibalena k tapetě na plochu v Playstationu 4. Právě tyto skladby a motivy táhnou celé album a dokáží se zahrabat do fanouškovských srdcí. Jen škoda, že takto emocionálních zážitků není příliš, což je dáno samotným žánrem. Některé skladby jsme mohli zaslechnout už v některém z uvolněných trailerů jako track "Agamemnon Rising".



Vedle nádherných melodií se dočkáme i disharmonických pasáží přesně pasujících na průchody temnými uličkami nebo tunely starého Londýna. Nikdy to ale nezabředne do už slyšitelné lacinosti odfláknutého díla. Soundtrack The Order: 1886 je promyšleným dílem, který bude letos atakovat příčky nejvyšší (kde mám ten Bloodborne, sakra?:)), pokud jde o hudbu nebo grafiku. Pokud bych měl něco kritizovat, tak možná lepší provázání motivů a ne jen jednotlivé rozložení ve stylu trailerové hudby. Díky tomu by šla nahoru i hloubka samotné nahrávky. Přesto k posouzení doporučuji vhodný výběr doby pro poslech. Temnější, melancholické pojetí v dominantním a často ostře řezaném cellu si vyžaduje náladu a trpělivost. Jason Graves má za sebou už nějakou tu řádku soundtracků ke hrám, ale až Tomb Raiderem a nyní The Order si může získat velkou fanouškovskou základnu.


Vydavatel:Sony Classical
Datum vydání: 17. února 2015
Složil: Jason Graves
Orchestr řídil:
Nahrál:
Formát: Digital

1. The Knights' Theme 3:28
2. The Enduring Pride 2:16
3. Airborne Pursuit 2:43
4. The Rampage 3:18
5. Agamemnon Rising 2:48
6. The Darkness Within 3:29
7. Commandeered 2:30
8. In the Darkest Hour 3:13
9. The Covenant 2:18
10. The Hidden Enemy 2:10
11. A Knight's Burden 3:40
12. The Rebellion 3:56
13. An Uneasy Alliance 2:18
14. The Knighthood 3:39
15. The Edge of Sanity 3:08
16. The Scourge 4:53
17. The Enemy's Den 2:11
18. The Trial 3:39
19. Brother, Let Us Embrace 2:32
20. Last Man Standing 3:48
21. Sir Galahad 3:47


Celkový čas: 65:44

8/10

8. 2. 2015

Jupiter Ascending (Jupiter vychází) - filmová recenze

Jupiter je obyčejná americká holka žijící a pracující se svou mamkou a tetou. Její náplň dne je brzké vstávání a dobře umytý záchod a ani malým kouskem své mysli by ji nenapadlo, že jsou ve vesmíru stvoření, pro které je velmi žádoucí. Poté, co ji chtěli unést, je zachráněna Cainem, křížencem člověka a vlkodlaka. Jupiter tak zjišťuje pravdu o rodině Ambrasaxových. Jsou to tři mocní sourozenci vlastnící vesmír, ale jen jeden má Zemi a ti další o ní usilují. Jupiter ztvárňuje jejich mrtvou a reinkarnovanou matku, které Země patří, proto není v celém vesmíru v bezpečí. Proplétá se mezi vesmírnými světy a je jediná, která může zachránit osud celé Země.

Bratři, uh omyl, bratr a sestra Wachowski přišli s novým projektem a zvedli tak v lidech další velké filmové očekávání. S Matrixem zazářili, tak proč by tomu nemohlo být i teď s novinkou Jupiter Ascending (Jupiter vychází), která je vrací zpět k velkolepé sci-fi?

Ale bohužel nepomohl tomu Sean Bean, ani počítačové efekty a dokonce nezafungovalo zvučné jméno režisérů. Dostali jsme film, který si vzal od každého něco a za účelem originality to smotal dohromady, přičemž vznikla nechápavá dějová linie, u které na konci filmu každému dojde, že byla do budoucna naprosto zbytečná stejně jako film samotný. Začněme herci. Šlo vidět, že Mila Kunis se opravdu snažila, jenže ji to k ničemu nebylo. Ono opakovaně se nechávat zachraňovat od polovlka, který si ji půl filmu přehazuje pěkně vysoko nad zemí, není asi nejpříjemnější. Samotný Channing Tantum působil spíš otravným dojmem a moc toho nepředvedl. Dalo by se říct, že to bylo hlavně kvůli roli mutanta, který působil se svými schopnostmi „přeplácaně“. Namísto toho Eddie Redmyne, představitel jednoho z bratrů a v traileru pokládán za hlavního zloducha, což není až tak úplná pravda, byl skvělý, jen ve svém projevu dost omezený. Škoda.

Záběry vesmírem byly nádherné, samotné kolonie měly co do sebe. Kdežto stvoření, jenž je obývala, překypovala nezměrnou řádkou podivných masek, které byly sice kvalitně provedeny, kdežto se až nezdravě podobaly těm v Pátém elementu, Star Wars či tragickému Hunger Games. Naprostý fail byl hlavně u počítačového drako-ještěra, který se tam radši neměl objevit, jak byl hnusně provedený.


Fenoménem dnešních filmů, je záchrana lidstva před vyhubením, válkou nebo nějakou katastrofou. Nevím, jestli se na tom filmový průmysl shodl nebo nám tím chce něco říct, ale už by si měli uvědomit, jak otravné to opakování je. Někdy mi přijde, že se Hollywood drží heslem „Jak nejefektivněji zničit lidskou populaci“. Jinak si neumím představit, proč je o tom děj každého druhého filmu. Jupiter vychází není výjimkou, pro změnu to máme naservírované ve sci-fi kabátku s pohádkovým nádechem, což zřejmě mělo působit originálně, ale nestalo se tak.

Wachowski se už od Matrixu drží stále stejné myšlenky – lidé jako zdroj. Možná právě proto působí Jupiter vychází nudně, přeplácaně a bez smyslu. Pro většinu se film stal zklamáním a tím i zůstane. Už jen doufám v tom, že někdo natočí zajímavé sci-fi, které bude alespoň trochu fungovat.

+ počítačový vesmír
- neoriginální a nefungující děj, herecké výkony


2/10

1. 2. 2015

Penny Dreadful - Abel Korzeniowski

Penny Dreadful byl už od svého oznámení vele očekávaným projektem, který zaštiťoval svým jménem známý režisér Americké krásy Sam Mendes. Spousta fanoušků měla nemalá očekávání z tohoto projektu odehrávajícího se ve viktoriánském Londýně 19. století. Vidět na plátně upíry, vlkodlaky nebo Frankensteina v temném, a pokud možno reálném základu, bylo pro spoustu z nás víc než lákavé. Mini série čítající osm dílů byla kvalitativně rozhodně nadprůměrná, ale čekalo se více. Pomalé tempo vyprávění nemuselo sednout každému, ale skvělý výběr herců a famózní výprava atakující špičku společně se Hrou o trůny, nedává příliš prostoru pro kritiku. Uvidíme, zda druhá řada posune děj a postavy někam dál a tvůrci se poučí z tolik kritizovaného pomalého tempa vyprávění. Chválu herců a výpravy mám za sebou, takže ten třetí v řadě je polský skladatel Abel Korzeniowski.



Musím se přiznat, že mám velkou slabost pro jeho styl, který spojuje hloubku a eleganci i v těch nejmenších detailech. Jeho hudba je pomalu plynoucí, a pokud znáte Abelovy předešlé práce, tak víte, že ani nyní neopustí od svého oblíbeného klavíru. Úvodní „Demimonde“ s přehledem splňuje očekávání kladená na hlavní motiv. Ten je zde na poměry seriálu hravý, nástrojově bohatý – hluboká cella, melodické housle a občas ta flétna, přesto nesmírně chytlavý. Violoncella jsou na albu celkově dost výrazná a častá v popisu temné nálady. Krásným příkladem je skladba „Modern Age“, kdy cella jsou ostré, přesné a až řezající zápěstí s přechodem na dojemný klavír. Asi takhle si člověk představuje úpadek starých zvyků… Fantastickou věcí je skladba „Street. Horse. Smell. Candle.“ hrající v divadle, jejíž klavírní základ je dechberoucí a dojemný zároveň. Jedna z mála skladeb rozdávající radost. Hororových narážek je totiž více než dost viz. „Abomination“ nebo „Mother of Evil“.



Album je bohaté na motivy a dává život mnoha podnětům. Práce s orchestrem je maximální, spojující veškeré lidské emoce – lásku, radost nebo strach. Jeden z nejlepších soundtracků na televizním poli, což si myslím, že je největší pochvalou pro už tak kvalitní hudební minulost Abela Korzeniowského. Jsme zvyklí, že seriály mají chytlavé a jednoduché ústřední téma a zbytek je slabší. U Penny Dreadful to neplatí. Jako celek je hudba povedeně vyrovnaná a neztrácí na zajímavosti. Pokud se divíte, že nekritizuji, ale spíše chválím, tak ono není co vyčítat. Výtky mohou pramenit spíše ze subjektivní stránky, kdy bych si přál občas něco dynamičtějšího, přesto zachovávající stále onu hloubku. Penny Dreadful je soundtrack, který mám na poličce a těžko bych se ho zbavoval. Seriál sice má pár vrásek, ale o hudbě to napsat nejde.

Vydavatel: Varese Sarabande
Datum vydání: 19. srpen 2014
Složil: Abel Korzeniowski
Orchestr řídil:
Nahrál:
Formát: CD

1. Demimonde (Main Title) 1:36
2. First Blood 3:22
3. Right Behind You 2:15
4. Modern Age 2:10
5. Street. Horse. Smell. Candle. 2:25
6. There Is A Place 2:03
7. Welcome To The Grand Guignol 2:20
8. Everyone Likes Oranges 1:44
9. Abomination 1:13
10. Pull The Trigger 2:02
11. Mina 2:33
12. Allegiance 3:39
13. Dorian Gray 1:35
14. Never Say No 2:39
15. Where Do They Go? 2:21
16. Transgression 3:45
17. Asylum 3:39
18. Closer Than Sisters 3:14
19. Too Many Monsters 3:24
20. Mother Of Evil 2:43
21. Secret Room 1:42
22. I'm Not Myself 1:59
23. Let Me Die 2:30
24. To Be Beautiful Is To Be Almost Dead 2:47
25. The Last Rites 2:48
26. Back Hand Of God 2:21
27. In Peace 1:31
28. I Was Never Going To Go To Africa 3:03
29. Reborn 3:09



Celkový čas: 72:32

9/10

 
Design by Free WordPress Themes | Bloggerized by Lasantha - Premium Blogger Themes | Affiliate Network Reviews