Filmové ohlédnutí za rokem 2014

Rok 2014 byl co do kvalit poměrně slušným zklamáním, ať už na poli blockbusterů nebo kritikou oceňovaných děl. Hodně se očekávalo od Godzilly, X-menů, Interstellaru či závěrečného Hobita a nakonec se dokázali prosadit spíše černé koně v podobě Strážců galaxie s Na hraně zítřka. Úspěch se dá připsat i Úsvitu planety opic. Vedle klasické produkce Hollywoodu přispěchali se svou i vážnější snímky jako oceňovaný Birdman, Chlapectví nebo Grandhotel Budapešť. A pokud chcete získat nějaké ocenění, tak natočíte film dle „upravené“ skutečnosti jakým je například Kód Enigmy. Své o tom ví i tvůrci Teorie všeho. Vypočítavost každým coulem. Proto je můj výběr nejlepšího filmu za rok 2014 poměrně jasnou záležitostí a dávám přednost podceňovanému, ale o to více dravému pojetí v Na hraně zítřka.

Film roku: Na hraně zítřka

Doug Liman má na kontě kvalitní rozjezd série o Bournovi v Agentu bez minulosti a dokázal natočit i poměrně zábavnou podívanou Mr. and Mrs. Smith. Sice přišlo několik klopýtnutí, přesto se režisér vrátil v nabušené militaristické sci-fi, která si v nedocenění nezadá s nepochopenou Hvězdnou pěchotou. Liman se vykašlal na novátorské postupy s hromadou originálních prvků. Vše už jsme někde viděli, ale skloubení různých postupů je natolik podmanivé, kouzelné a dynamické, že letos těžko hledá konkurenci. Zastávám názor, že natočení zábavného a ne blbého blockbusteru vyžaduje stejný talent jako natočení vážnějšího dramatu. Na hraně zítřka má vše k získání kultovního statusu a je škoda, že kiny spíše prosvištělo. Má vše, co fanoušek dokáže ocenit: skvělou hereckou sestavu nebo dynamickou akci, za kterou stojí tvůrci filmu Zachraňte vojína Ryana. Chválu určitě zaslouží i střih, díky kterému opakování událostí nenudí a vždy dokáže nabídnout nový pohled na už prožité události. Film, který není sebestředný. Není egoistickým projevem, kdy si tvůrce snaží říct o plácání po zádech a sošky. Schválně, zda uhádnete na koho narážím.

Režisér roku: Alejandro González Iñárritu

Pro některé stále neznámý mexický režisér, který má už na svém kontě několik kritikou velebených děl. Loňský rok dokázal porotce získat se svým kousavým Birdmanem s herecky famózním Keatonem. Letos se právě jeho Birdman utká o Oscara s Grandhotelem a Chlapectvím. Dlouho tu nebyl takhle vyrovaný souboj, takže se můžeme těšit, jak Akademie nakonec rozhodne.

Herec roku: Michael Keaton

Oscar za nejlepší herecký výkon v hlavní roli? Nejspíš ano. V Birdmanovi to Keaton rozbalil s nebývalou lehkostí, kdy se může opřít o zbytek vynikající herecké sestavy.

Herečka roku: Emily Blunt

Emily si získala srdce nejednoho fanouška se svým podmanivým projevem v Na hraně zítřka. Oskarové ambice sice nemá, ale nekompromisní tah na branku ano. Herečka, kterou se vyplatí v budoucnu sledovat. Aspoň doufám.

Technické ceny: Interstellar

Zde nebylo o prvním místě pochyb. Pokud jde o triky nebo ozvučení, tak těžko hledal Nolanův opus konkurenci a jeho průlety kolem planet braly dech. Pokud jde o triky, tak mu mohly místo uzmout maximálně Opice, jejichž provedení bylo nejspíš náročnější. Interstellar ale dokázal spojit krásu praktických efektů s těmi digitálními, což by si měl vzít na srdce především Peter Jackson. Škoda, že stejnou péči tvůrci nevěnovali i scénáři.

Soundtrack roku: Jak vycvičit draka 2

John Powell loni vládl, i když je jasné, jak se Akademie staví k pokračováním. Jeho epickému doprovodu k tomuto animáku není co vytknout. Na posluchače útočí s takovou hravostí a rozmachem, jenž se dá srovnávat snad jen se Shorem, Williamsem nebo Poledourisem. Ostatní v Remote Control mohou jen tiše závidět.

Animovaný film roku: Jak vycvičit draka 2

Oblíbený animovaný snímek si získal mnohá srdce a dvojka to neměla příliš snadné. V Dreamworks se po Shrekovi poučili a nedodali do kin vyčpělé pokračování klasiky. Dvojka sice splňuje kritéria pokračování, která musí být prostě větší, ale zachovává si kouzlo dílu předchozího s několika silně emočními scénami. Škoda, že někteří diváci nevidí onen vnitřní vývoj filmu, kdy první byl dětsky naivnější a dvojka je vyzrálejší s tím, jak dospěl i ústřední hrdina.

Nejhorší film roku: Babovřesky 2

Osobně nevyhledávám tyhle odpady, takže se omlouvám, když tu nezahrnu všechny. Trošku považuji za katastrofu pro naší společnost a film, a důvod, proč se raději v neděli podívám na něco s Burianem, Marvanem, nebo si pustím něco s Cimrmanem. Nehorázně mě se… mi vadí, jakým způsobem lidem podstrkává svou představu „lidového“ humoru založeného na nejnižších pudech. Trojku rád vynechám a nechápu, kdo za tohle v kině platí.

Zklamání roku: Hobit: Bitva pěti armád, Interstellar

Začneme Hobitem. Osobně si myslím, že Jackson ohledně Hobita lhal, když tvrdil, jak rozdělení filmů ze dvou na tři byl jeho nápad. Stačí se podívat na politiku Warnerů a Hollywoodu jako celku a je jasné odkud se tyto nápady berou. Nejspíš si studio i režisér mysleli, že jim to projde, když tohle rozhodnutí přehodí na „fanouška Tolkiena“ jakým se Jackson od Lotra označuje. Ten si příběh vystřílel už v prvních dvou dílech a nyní se měl zaměřit plně na charaktery, což neudělal ani zdaleka. Už oznámení délky ve mně vyvolalo strach a to se při premiéře potvrdilo. Nesourodá volovina založena na počtu digitálních atrakcí bez nějakého smyslu. Vždy se někde někdo objeví, aby zachránil situaci nebo ji zkomplikoval, aby následně zase zmizel ve scénáristickém a střihačském oparu a zmaru. Krátilo se dokonce tolik, že i samotná bitva postrádá mnohdy smysl. Tohle si Středozem nezasloužila, a přestože rozšířená verze může leccos napravit, tak pachuť z kina jen tak nezmizí. A můžeme spekulovat nad tím, co ve skutečnosti stojí za odchodem del Tora.

Druhým adeptem na zklamání roku je Nolanova egoistická fraška, kterou může vyzdvihovat jen jeho nekritické jádro okupující filmové databáze. Interstellar může s Promethem nebo s Po zániku Země aspirovat na nejhloupější AAA sci-fi za dlouhé roky. Mám takový pocit, že nám rejža chtěl sdělit hlavní myšlenku o slepici a vejci a bylo mu úplně jedno, jak k tomu dojde. Nestačil bych tu vyjmenovat všechno, protože přibližně 169 minut tvoří směs hovadin a kokotin urážejícího každého, kdo aspoň jednou během sledování zapne mozek. Takže ve zkratce pár z nich (spoilery): 

-          Tvůrce nás pomalu tři hodiny mučí řečmi o konci civilizace, a že není co jíst, kdy i poslední potravina (kukuřice) umírá, aby nám pak hlavní hrdinka z vrtochu zapálila kukuřičné pole a odsoudila tak stovky či tisíce lidí k hladovění.

-          Na misi je vybrán člověk, který se na základně objevil náhodně, aby pilotoval raketoplán bez testu a zkoušek. A až na cestě se dozví, jak funguje červí díra.

-          Připojení k rozbité lodi je naprostá hovadina, nemluvě o jejím zastavení.

-          Závěr s hodinkami může být označen za nejdebilnější scénu nejen tohoto roku. Už vidím, jak by člověk, který o fyzice ví kulové „vybrnkal“ na hodinkách nesmírně složitou rovnici o několika miliardách znacích a to ještě za pomocí Morseovy abecedy či binárního kódu. Hlavní hrdinka měla asi i neskutečnou paměť.

-          Jak Cooper přišel na „MY“ a jeho dcera na to, že je to od něj?

-          „Batgirl“ vychovala na cizí planetě novou rasu, která nás zachránila v minulosti. Rasa je tak vyspělá, že umí vytvořit černou díru, ale neumí komunikovat a tak sdělí vše pochybně jen Cooperovi přes jeho robota. Nešlo to říct tomu plecháčovi na začátku?

-          Na planetě doktora Manna není kyslík, ale základna hoří?

-          Úmrtí na vodní planetě vycucané z prstu, protože si to scenárista přál.

-          Vlny na planetě doktorky Millerové taktéž nestojí za řeč. Dvě vlny přijdou během hodiny, za tu dobu se tedy planeta musela otočit minimálně o 180 stupňů. Žádné stmívání?

-          Z planety Země potřebují piloti třístupňovou raketu, aby si následně na vodní planetě, která má podstatně větší gravitaci, létali jen tak.


A tohle je jen pár věcí, které mě v kině naprosto ubíjely. Jejich výpis by byl na jeden velký článek. U Hvězdných válek něco takového člověk neřeší, ale v dokumentech a prohlášeních k Interstellaru si tvůrci stále hrají na realitu a jak se ji snažili být věrní. Interstellar je jedna velká zavádějící (a nudná) blbost, která nemá s vědou nic společného, ať vám v PR dokumentech k filmu tvrdí cokoli.

Finanční ohlédnutí: 

Rok 2014 s tržbami 1,087 miliardy dolarů vyhráli s přehledem Transformers : Age of Extinction. Doma sice uhráli jen 245 milionů, ale především Asie (neskutečných 301 milionů dolarů z Číny!) je nakopla. Jinak je to jediný film roku, kterému se podařilo překonat miliardu, což je s pohledem na kvalitu této série smutné. Pokud jde o tržby, tak studia se na loňský rok budou snažit rychle zapomenout. V USA vyhráli Strážci galaxie s bídnou číslovkou 333 milionů vzhledem k pohledu do minulosti. O to smutnější to je při pohledu na inflaci, kdy například v roce 2001 by částka činila 233 mega. Interstellar by dokonce v přepočtu v té době vydělal bídných 129 mega. A to onen rok vyhrál první Potter se 317 miliony atakovaným Společenstvem Prstenu se 313 miliony dolarů. Rok 2015 slibuje reparát, kdy se očekává vláda Avengers 2 a Hvězdných válek.

Read more »

Top 5 - soundtracky roku 2014

Je tu začátek nového roku a to vybízí k různým žebříčkům vztahujícím se k vyhlášení nejlepších filmů, soundtracků apod. Ani zde tomu nebude jinak, takže si můžete udělat pohodlí a věnovat se četbě, kdy si jen zaškrtávejte jména svých oblíbenců. Věřte, že výběr to byl nelehký. I ze slabších filmů se díky hudbě dokázala vydolovat poměrně solidní podívaná (zdravím pana Nolana či Jacksona). Na některé se bohužel nedostalo (Jóhann Jóhannsson), tak snad příště. Nyní se tedy přesunu přímo k žebříčku.

5. Interstellar (Hans Zimmer)

Už mnoho toho bylo napsáno o tomto sci-fi Christophera Nolana, jenž bylo v našich končinách pomalu vyhlášeno filmem desetiletí, zatímco v zahraničí jeho přijetí provázel spíše zdvižené obočí. Nelze si nevšimnout, že u nás a na fanouškovském poli je jméno Nolan nekriticky zbožňováno. To samé lze říci i o Hansi Zimmerovi v hudebním světě. Ten už roky plodí jednu elektronickou rychlokvašku za druhou s cílem konečně urvat toho Oscara. Bohužel pro něj se stále nedaří, ačkoli právě nyní má poměrně slušnou šanci. Interstellar představuje to nejzajímavější a nejlepší s čím za hodně dlouhou dobu přišel. Ve filmu mu to občas hapruje v propojení s děním na plátně díky způsobu komponování, ale onen tah na branku mu na albu upřít prostě nejde. Pompézní varhanová óda si podmanila snad každého. Bylo by zajímavé pustit si film bez hudby, jen s dialogy. Asi by pak velká část pětihvězdičkářů nestačila valit bulvy, co to Nolan vyplodil (paralela s Anděli a démony?) a co dokázal zachránit právě Zimmer, i když za cenu otočeného volume na plný knedlík. K filmu mám mnoho výtek (scénář), ale k hudbě na CD se námitky hledají jen těžko. 9/10

4. Godzilla (Alexandre Desplat)

Alexandre Desplat nyní platí za jednoho z nejlepších skladatelů současnosti a po právu má na skříni hned několik důležitých ocenění. Loňský rok byl z jeho pohledu jedním z nejlepších vůbec, kdy dokázal pracovat hned s několika žánry a vždy uspěl. Přesto jsem vybral právě Godzillu, která představovala jakousi prvotinu pro Desplata co do temné bombastičnosti. Ačkoli má na kontě například závěrečného Pottera, tak se spíše soustředí na intimní filmařinu. Proto takové zaujetí nad jeho výběrem pro tento druh filmu. Godzillu dokázal přenést do nového tisíciletí s respektem pro originál a odkazu na něj stejně jako se svými vlastními nápady. 9/10

3. Zloba - Královna černé magie (Maleficent - James Newton Howard)

Pro posluchače další trefa do černého. James Newton Howard opět potvrdil svůj talent pro tento žánr. I přes ty roky, co je u filmové hudby, dokáže vytahovat krásné melodie jak na běžícím páse. Není mu cizí žádný žánr stejně jako časový pres, proto nemá nouzi o práci. Ve Zlobě se projevuje jeho cit a jemnost pro tematickou stránku a vykreslení fantaskního světa. Docela by mě zajímalo, co by tento talentovaný skladatel napsal pro velkolepou fantasy trilogii ve stylu Pána prstenů. 9/10

2. Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies - Howard Shore)

Nenáviděný a milovaný Hobit dokázal kontroverzí a rozpolceností zaplnit celý internet. Jeden z mála, který z tohoto projektu odešel jaksi nepošramocený, byl skladatel Howard Shore. Sice mám první dva díly opravdu rád a považuji je za to nejlepší v pohádkovém fantasy, tak ten třetí (v kinoverzi) je opravdu bídný a představuje spíše závěr dílu druhého a ještě k tomu tak dementně sestříhaný, že to nemá v takto velkém projektu obdoby. Osobně si myslím, že střižnu ovládalo studio stejně jako rozhodnutí o třech dílech, ale to už je fuk. Stalo se. Howard Shore z toho vymlátit prostě víc nemohl, takže přináší "jen" další epickou nálož plnou podmanivých melodií ze Středozemě. Co soundtrack odtrhuje od absolutna je jakási schematičnost a předvídatelnost, kdy prostě člověk ví, co přesně přijde (aha, nyní je tam Thorin – začne hrát jeho motiv, nyní Bilbo apod.). Zatímco Pán prstenů hudebně parádně plynul a melodie se přelévaly, tak nyní jsou jasně definovány začátky a konce a člověka to spíše vytrhává ze zážitku. Neočekávaná cesta dopadla ještě dobře, u dvojky to přišlo v náznacích ve filmu, tak nyní to křičí úplně. Škoda, protože samotný materiál je znova parádní. 9/10

1. Jak vycvičit draka 2 (How To Train Your Dragon 2 - John Powell)

O jedničce v žebříčku nebylo pochyb! John Powell dost možná složil nejlepší soundtrack, který kdy opustil Remote Control. Fantastická práce s orchestrem a citem pro tvorbu emocí na plátně i na CD, dala lidem nezapomenutelný zážitek, který dokáže strhnout stejným způsobem jako mnoho dnes už klasických soundtracků. Nebál bych se zařadit toto OST po bok takových skvostů jakými jsou například Barbar Conan nebo Pán prstenů. Pokud bych měl doporučit jen jedno CD z loňska, tak je to právě Jak vycvičit draka 2. Slibuji, že takovou skladbu jakou je "Toothless Found" z hlavy nedostanete. John Powell v životní formě! 10/10

Skladatel roku 2014: O prvenství se rve John Powell a Alexandre Desplat. Jeden přinesl hudebně totálně nabušený pokračování oblíbeného animáku a druhý měl hned tři kvalitativně vysoko hodnocené tituly (Grandhotel Budapešť, Imitation Game, Godzilla) u nichž vždy dokázal přednést něco jiného, nového.

 

John Powell

Read more »

Epica : The Classical Conspiracy - speciál

Může to být překvapení vzhledem k tomu o čem jsou naše stránky, ale při bližším pohledu zjistíte, že i dnešní článek sem padne jako ulitý. Symfonický metal je poměrně nový styl a vznikl někdy ve druhé polovině 90. let kombinací heavy, black, doom a death metalu za výrazného přispění klasických nástrojů a hlasů viděných spíše u vážné hudby (housle, klavír, sbory atd.). Začátky se hledají těžko, ale první kapelou, která přesedlala na tento styl byli nejspíš Therion. Přesto v tomto stylu nejsou ani zdaleka nejznámější. O rozšíření a obrovskou popularitu symfonického metalu mezi fanoušky se postarali Nightwish, jejichž historie je na samostatný článek. Přesto i dnes zůstávají jejich písně, s Tarjou v čele, ikonou v tomto hudebním směru. Poté se s tímto stylem roztrhl pytel a kapely s ženským vokálem, za doprovodu orchestru (či syntetických zvuků kláves), začaly rašit jako houby po dešti. Další skupiny, které se dostaly do širšího povědomí jsou : After Forever, Within Temptation, Sonata Arctica, Kamelot, Delain, Xandria a především nizozemská kapela Epica.

Epica přebrala pomyslnou štafetu a bez nadsázky se dá říci, že v symfonickém metalu určuje "tempo". Kapelu v roce 2003 založil zpěvák a kytarista Mark Jansen po odchodu z After Forever. Původně měla být na místě zpěvačky Helen Michaelsen, ale po krátké době ji vystřídala Jansenova přítelkyně, mezzo-sopranistka, Simone Simons. Tady vznikla i změna v názvu kapely ze Sahara Dust na Epica podle alba skupiny Kamelot, se kterou má právě Epica úzké vztahy. Do kapely byli přibráni kytarista Ad Sluijter, bubeník Jeroen Simons, basista Yves Huts a klávesista Coen Janssen.

V roce 2003 vydali své první album The Phantom Agony, s dvouletým odstupem poté Consign to Oblivion, ale díru do světa se jim podařilo až s The Divine Conspiracy. Tyto alba jsou spojeny myšlenkou náboženství a vše okolo toho. Především The Divine Conspiracy se zabývá tím, že všechna náboženství jsou vlastně jedno a ve všech je obsažena podstata, co ostatní pojí. Kapela, v době psaní článku, poté měla na kontě ještě další dvě alba, ale ty jdou mimo nás.

Tady se totiž dostávám k jejich druhému živému albu, The Classical Conspiracy. Šlo o velkolepý projekt v Maďarsku, kde Epica nahrávala písně za pomoci 40-ti členného orchestru a 30-ti členného sboru. Vše se odehrálo 14. června 2008 v Miskolc Opera Festival, kde rok předtím nahrávali švédští Therion. Orchestr vedl Zsolt Regos a o produkci se postaral Sascha Paeth. Za zmínku určitě stojí, že jde o první album nového bubeníka Ariën van Weesenbeeka, který na pozici vystřídal Jeroena Simonse a o poslední hlavního kytaristy Ad Sluijter, jenž byl nahrazen Isaacem Delahayem.

Dalo by se říct, že album se skládá ze dvou částí. Tou první je větší zaměření na samostatný orchestr a zahrání filmových melodií a tou druhou už jde čistě o písně Epicy ve spojení s orchestrem. Už úvodní "Palladium", kterou má na svědomí basák Yves Huts, dokáže skvěle naladit. Jde ale čistě o orchestrální nahrávku se sborem, takže tu basu nehledejte. To platí i pro jeho druhý zářez u "Unholy Trinity". :)  "Dies Irea" bude znát asi většina lidí. Jde o nahrávku z Requiem od Giuseppe Verdiho. Další operní záležitost obstarává "Ombra Mai Fu" od George Friderica Handela. Dokonce se dočká i Česká republika a to s "Adagio" od Antonína Dvořáka. V této skladbě se vedle orchestru poprvé projevuje Epica s kytarou, basou a bicím. Vše je překvapivě poslouchatelné a nejde o rušivý element vedle této klasiky.

Tady už začnou dostávat prostor filmovější kousky jako  "Spider-Man Medley" od Dannyho Elfmana z filmu Spiderman (2002), opět za přispění doprovodu Epicy, "The Imperial March" od Johna Williamse z Hvězdných válek : Epizoda 5 nebo"Pirates of the Caribbean Medley" z tvorby Zimmer/Badelt. Tyto filmové tracky jsou opět prokládané klasikou jako například od Vivaldiho. Technicky je vše brilantní,  takže to bude spíše o osobním dojmu každého jednotlivce, zda mu sedí tento mix orchestru/metalu u klasické hudby. 

"Indigo" už nás naplno přenáší do tvorby samotné kapely. Nádherná skladba se skvělým mužským a ženským sborem. Umím si představit, že zde bych měl na koncertě slušnou husinu. Skladba plynule přechází k první písni "The Last Crusade". Fanoušci Epicy určitě skladby znají nazpamět a vědí, že Simone si to v písních slušně dává. S výškami rozhodně problém nemá a to platí pro všechny tracky. Ani Mark Jansen se toho nebojí a s growlingem o sobě dává vědět v "Sensorium". Zde mě vždy dostane sborový zpěv, za bouřlivého doprovodu diváků, v poslední třetině. Opravdu bych si přál tam být.

V pomalé "Chasing the Dragon" dokáže vyniknout romantický hlas zpěvačky. Nástroje jsou ze začátku jen decentní a navozují atmosféru. Správně dostává prostor jen Simonin hlas, kytara, postupně s bicím. Až někdy za polovinou se to zlomí a začne se přidávat i sbor s větším zastoupením orchestru. Epická záležitost, přesně v duchu Epicy. Markovým hlasem vše přejede do zběsilého tempa a opět dojde ke změně rytmu.

  

"Beyond Belief" už se přesouváme na druhé CD. Osobně ji považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších písní právě od této kapely. Má strhující tempo se skvělou melodií odkazující spíše na "jednoduchou" tvorbu Nightwish, přesto si zanechává progresivnější tvář, na kterou jsme u Epicy zvyklí. Tady už je to ale kompletně hitovka vedle hitovky a je těžké si vybrat. Jednu tedy určitě a to úžasnou "Living a Lie". Doslova dechberoucí a emocemi přeplněný (nejen) začátek musí dostat každého. Tady se dá skladba považovat i za jakýsi bonus, protože Simonin hlas se v některých částech liší od verze na albu.

O závěr už se stará 12-ti minutová "Consign to Oblivion", kde dostává větší hlasový prostor Jansen a doplňuje tak sympatickou zrzku Simone. Aby ne, když si ji napsal přímo na tělo. Ideální vytvoření protikladu, Kráska a zvíře. Svým konceptem a některými pasážemi je cítit velkolepé filmovější pojetí ala Hans Zimmer. Zimmer je celkově u těchto kapel nesmírně oblíben, takže se nelze divit. Především takoví Nightwish ho otevřeně dávají jako svůj vzor.

 The Classical Conspiracy je jedním z vrcholů symfonického metalu a nejen jeho. Výtka může snad směřovat k tomu, že jsem nedostal svou nejoblíbenější skladbu, "Fools of Damnation". Celkově mě překvapilo menší zastoupení z alba The Divine Conspiracy. To už je ale čistě subjektivní záležitost. V mých očích to tedy něco málo ubralo, přesto musím dát objektivně plný počet. Za nahrávkou stojí obrovské množství práce. Písně mají skvělou melodičnost, propracovanost s často dechberoucí gradací. Jde o intenzivní mix klasické hudby a metalu. Vedle S/M od Metalicy mohu hrdě postavit i The Divine Conspiracy od Epicy. Tady už je to prostě jen otázka vkusu a ne kvalit.

• Simone Simons – mezzo-soprano zpěv
• Mark Jansen – kytara, growling, řev
• Ad Sluijter – hlavní kytara
• Yves Huts – basa
•  Coen Janssen – klávesy
•  Ariën van Weesenbeek – bubny

 CD1

1. Palladium                    (Yves Huts)
2. Dies Irae                      (Giuseppe Verdi)
3. Ombra Mai Fu             (George Frideric Handel)
4. Adaigo                         (Antonín Dvořák)
5. Spiderman Medley       (Danny Elfman)
6. Presto                           (Antonio Vivaldi)
7. Montages & Capulets  (Sergei Prokofiev)
8. The Imperial March      (John Williams)
9. Stabat Mater Dolorosa (Giovanni Battista Pergolesi)
10. Unholy Trinity             (Yves Huts )
11. In The Hall Of The Mountain                      (King Edvard Grieg)
12. Pirates Of The Caribbean                           (Hans Zimmer/Klaus Badelt) 
13. Indigo
14. The Last Crusade
15. Sensorium
16. Quietus
17. Chasing The Dragon
18. Feint

CD2

19. Never Enough
20. Beyond Belief
21. Cry For The Moon
22. Safeguard To Paradise
23. Blank Infinity
24. Living A Lie
25. The Phantom Agony
26. Sancta Terra
27. illusive Consensus
28. Consign To Oblivion

Celkový čas : 143:56

10/10

Read more »

Invincible - Two steps from hell

Invincible je první veřejné album skupiny Two Steps From Hell (dále jen TSFH), a bylo vydáno v květnu 2010.  Obsahuje 41 skladeb, z čehož je část v několika verzích - se sborem, bez sboru,  atd. Originálních je 22. Za skladbami stojí skladatel Thomas J. Bergersen a Nick Phoenix. Všechny písně, s vyjímkou “Am I Not Human?” a “To Glory”, se vyskytovaly už na předchozích albech, takže jde spíše o takové “Best Of“.

 z prava Thomas J. Bergersen a Nick Phoenix

TSFH vytváří hudbu k filmovým trailerům, a proto je i jejich sídlo přímo v Los Angeles. Není problém rozpoznat díla od této skupiny. Vše je především o mohutném orchestru se sborem (s troškou elektroniky na “uhlazení”) napasovaným do tří minut, který působí skutečně velkolepě, až člověka napadá, proč nedělají soundtracky přímo pro film, ale soustředí se jen na trailerové hudební pozadí. Samozřejmě, film má trošku jiný styl vyprávění a je potřeba vytvořit víc než jen dvou až tříminutové na sobě nezávislé skladby jako tady.

Pokud bych chtěl být šťoural, tak bych vytknul snad jen právě ono opakování skladeb, i když v jiném podání (bez sboru a vokálů). Celkem to narušuje poklidný poslech a časem to začne být celkem otravné. Méně je někdy prostě více. Ale jde spíše o takovou kaňku na jinak dokonalém kabátu. Zároveň by mě zajímalo, o jaký jazyk se jedná, jenž je ve skladbách používán. Buď jde o nějaký vzácný (latina) a  nebo vymyšlený. Sehnat text je takřka nemožný.

 Thomas J. Bergersen

Dnes už jsou skladby jako Freedom Fighters (Star Trek 2009), Moving Mountains (Stmívání : Nový měsíc) nebo Master Of Shadows (2012) klasiky s neskutečnou úderností a chytlavostí. Pokud nějaké album od TSFH, tak tohle, protože nabízí to nejlepší pohromadě ( i když mi tam třeba  Flameheart nebo takové Starvation chybí).

1. Freedom Fighters
2. Heart Of Courage
3. Master Of Shadows
4. Moving Mountains
5. Am I Not Humans?
6. Enigmatic Soul
7. Fire Nation
8. Black Blade
9. Super Strength
10. Invincible
11. False King
12. Hypnotica
13. Fill My Heart
14. Protectors Of The Earth
15. Velocitron
16. Undying Love
17. 1000 Ships Of The Underworld
18. Tristan
19. Breath Of Ran Gor
20. Infinite Legends
21. To Glory
22. After The Fall

Celkový čas : 53:39 (počítáno jen 22 originálních skladeb)
Prince of Persia : Sands Of Time - Black Blade
TSFH - Black Blade
Twilight : New Moon - Moving Mountains


10/10

Read more »