Transformers: Age of Extinction - teaser trailer

Tak nám konečně Michael Bay ukázal první teaser trailer na Transformers: Age of Extinction a...a nic. Začátek je poměrně slušný a zajímavý, ale pak se to nesmyslně přesune jen ke koláži akčních záběrů, které jsme mohli vidět už mnohokrát předtím. Vypadá to sice epicky, triky skvělé, jenže tím to končí. Druhou polovinu traileru jsem se už nudil, takže to ve mně vyvolalo vzpomínky na druhý a hlavně třetí díl transformeří série. Bay sliboval něco jiného, temnějšího, ale znova jen velkohubá masáž. Nemohu se zbavit dojmu, že právě režisér je tou brzdou rozvoje série v něco víc než jen vizuální orgie na druhou. Někomu to stačit ke štěstí bude, především lidem okolo 12-ti let, ostatní ve většině zatím ohrnou nos. K dinosarům taky těžko něco napsat. Moc toho ukázáno nebylo, takže si musíme ještě na soud počkat. Ani ta trailerová práce není na buhví jaké úrovni. Sice se v pravdě jedná zatím o první teaser, jenže jsme viděli už mnoho lepších, především po atmosférické stránce. Za mě o chlup lepší průměr.

6/10

Read more »

Romeo and Juliet (2013) - Abel Korzeniowski

Romeo a Julie, nejtragičtější a nejslavnější milostný příběh z pera Williama Shakespeara, si už mnohokrát našel cestu na filmové plátno či divadelní parkety. Naposledy se o zfilmování osudu dvou znepřátelených rodin Kapuletů a Monteků pokusil v roce 2013 Carlo Carlei a ten se svou verzí tvrdě narazil. Sice se snažil příběh zasadit do správné doby, ale špatný výběr herců, nudný převod anebo dnes už pro většinu trapné dialogy snímek spolehlivě poslaly k ledu. Náklady činily kolem 24 milionů dolarů, přičemž výdělek byl jen něco málo přes milion. Bohudík se to samé nedá napsat o Korzeinowského soundtracku, který zpětně mohu zařadit k tomu nejlepšímu za loňský rok. O to větší zklamáním je, že jde o další vynikající dílo, které se veze na zapomenutelnosti filmu.

Vznik doprovodné hudby k Romeovi a Julii (2013) byl poměrně zdlouhavý a problémový. Původně byl najat James Horner od něhož se čekalo něco podobného jako u Titanicu. Většinu už měl složenou, ale poté došlo na post-produkční paniku, překopání filmu, čímž mělo dojít i na změnu v hudební oblasti. Horner odmítl déle pracovat, ztrácet tím čas a raději odešel. Jeho hudba byla tedy vynechána, kdy prostor dostal polský skladatel Abel Korzeniowski, který měl na skládání jen pár týdnů. Překvapením je do jaké míry je jeho verze podobná tomu, co skládá právě Horner. Kdyby mi tohle někdo pustil dříve, než jsem měl možnost soundtrack více poznat, tak bych podle některých částí, a hlavně těch vokálních, usoudil, že jde právě o Hornera.

Vzhledem k tomu, že měl skladatel málo času na komponování, nemůžeme usoudit, jak přesně by nakonec výsledné dílo vypadalo a zda by nás Abel nezasypal více nápady při rozvoji svých myšlenek. Dominantními nástroji jsou housle a piáno v podání Hollywood Symphony Orchestra s rozšířením o sólovější části pro smyčce, zmiňovaný klavír a o hlas talentované a uznávané sopranistky Tamary Bevard. Celé to s přehledem dirigoval sám Korzeniowski, ať už jde o menší části nebo se zapojením velkého orchestru, což přidává na působivosti. Podkladová struktura je poměrně jednoduchá a opakující se, připomínající v tomhle spíše Johna Barryho (Tanec s vlky). Na soundtracku můžete nalézt dva milostné motivy. Jeden by se dal označit jako ten tragický a druhý až snový, kdy právě ve skladbě „Forbidden Love“ je primární téma celého soundtracku. Tento řetězec skvěle graduje v rytmickém pohybu. Sólové housle a cella přispívají k několika dalším podnětům, někdy se do mysli vkrade i vzpomínka na osamělost z Williamsova A.I. : Umělá inteligence. Velkolepým je kontrapunktové představení cella, speciálně proti piánu a vokálu.

Sekundární motivy jsou představeny například ve druhé polovině skladby „Queen Mab“ v duchu valčíku, kde je pozorovatelný evoluční vývoj napříč nahrávkou. Některé posluchače může odradit až přímočará romantická linie, málokdy vybočující z poklidně tekoucí harmonie. Ale přesně tohle je onen klasický soundtracku zapisující se do srdcí a odolávající zubu času. Škoda, že prezentace trvá přibližně padesát minut. I tak se dá říci, že Abel dokázal za tak krátkou dobu malý zázrak. Další škodou je určitá nedostupnost alba, které bylo původně uvolněno jen digitálně pro trh v Severní Americe, později Sony vylisovala určitý počet CD se stejným obsahem pro Evropu. Zájemci ze Spojených států jsou tedy odkázáni na dovoz, pokud chtějí slyšet tu nejlepší kvalitu. Zájem je každopádně i o Hornerovu práci, tak se snad v budoucnu dočkáme nějakého uvolněného obsahu.

Vydavatel: Masterworks

Datum vydání: 8. října 2013

Složil: Abel Korzeniowski

Orchestr řídil: Abel Korzeniowski

Nahrál: Hollywood Symphony Orchestra

Formát: CD/digitálně

1.	Juliet's Dream	3:43
2.	Forbidden Love	2:58
3.	Queen Mab	2:27
4.	The Cheek of Night	2:25
5.	First Kiss	2:21
6.	Trooping With Crows	3:03
7.	A Thousand Times Good Night	6:51
8.	Come, Gentle Night	2:31
9.	Wedding Vows	2:50
10.	Fortune's Fool	4:00
11.	From Ancient Grudge	1:11
12.	Death is My Heir	1:33
13.	Tempt Not a Desperate Man	3:08
14.	The Crypt (Part 1)	5:08
15.	The Crypt (Part 2)	4:18
16.	Eternal Love	2:05

Celkový čas: 50:32

9/10

Read more »

Bullet for my Valentine - Roxy Praha 16.2. 2014

Tak se fanoušci jedné z nejznámějších metalcoreových kapel současnosti dočkali. Velšská čtveřice pod názvem Bullet for my Valentine zavítala do Prahy a s sebou přivezla i hromadu energie, na kterou se jen tak nezapomíná. Sice jsme se „Bulletů“ dočkali už v roce 2011 na festivalu Rock for People jako hlavní skupiny, ale teprve nyní se dá považovat koncert v pražské Roxy za jejich podstatnou návštěvu fanoušků České republiky za doprovodu dvou předkapel. Jednou z nich měla být While She Sleeps, ale ti byli nahrazeni post-hardcore skupinou Coldrain a musím poznamenat, že šlo o vynikající tah. Abych pravdu řekl, tak jsem kluky z Japonska neznal, ale díky koncertu to hodlám napravit. Vedle stoprocentního nasazení se skvěle popasovali s technickými potížemi, když jeden z fanoušků vylezl za zpěvákem na pódium a během skoku mezi diváky vytrhl kabel od beden. Frontman to přešel s lehkostí a humorem, čímž si získal na svou stranu snad všechny. I přes kvalitativně průměrnou zvukou stránku vyzněla úvodní hitovka "No Escape" parádně. Po nich jsme dostali němce Callejon. Nebyli špatní a opět platilo, že kvalita zvuku dost pokulhávala pokud šlo o zpěv. Ale možná je to dobře vzhledem k používání němčiny jako hlavního jazyka pro zpěv. Ano, nejsem přílišným nadšencem němčiny, i když jsem ji bral třináct let. Výkon všech byl ale opět povedený během vyhrazených třiceti minut, tudíž nejsou nějaké zásadnější výtky.

Nyní se ale vrhnu na hlavní hvězdu večera, na kterou vyprodaný sál v Roxy čekal. Bullet for my Valentine začali s už provařeným, ale pořád skvělým intrem "Carmina Burana" od Carla Orffa. V tomhle směru byl výběr intra u Coldrain lepší. Ti šáhli po fantastické věci od Immediate Music s názvem "With Great Power". Pokud jste před koncertem sledovali playlist „Bulletů“ z předchozích vystoupení v tomto roce, tak Vás nepřekvapí "Raising Hell" jako úvodní píseň. Už nějakou dobu se spekuluje, že se letos dočkáme nového alba a videoklip ke zmiňované písni k tomu i směřoval. Kapela si nejspíš uvědomila svůj omyl s albem Temper Temper, které bylo slušně řečeno průměrné. Už při vydání jim to dali fanoušci slušně sežrat v diskuzích. Naštěstí mělo jen okrajový záběr, takže jsme spíše dostali vše podstatné z minulé tvorby. V tomhle směru u mě zavládlo mírné a jediné zklamání. Osobně bych si přál slyšet jiné písně stejně jako vyškrtnutí mixu hned několika skladeb. Především u skvělé "Hand of Blood" to zamrzelo. Dodnes ji považuji za svou nejoblíbenější píseň hned vedle "Ashes of the Innocent", proto zamrzelo useknutí v polovině a napojení "Room 409". Z mé stránky to bylo poněkud nešťastné rozhodnutí.

Za to nejlepší považuji provedení "Your Betrayal". Dynamická a chytlavá věc, kde fanoušci sborově dávali celou píseň. A podobně na tom byla i pomalejší "All These Things I Hate", kterou místní znali slovo od slova, aniž by potřebovali samotnou kapelu. Skvělé! Celkově panovala parádní atmosféra, takže vedle samotného playlistu by nebylo co vyčítat. Padge potvrdil roli největšího sympaťáka, když rozdával úsměvy na všechny strany i při technicky náročnějších částech. Takové má kapela spíše v kytarových sólech, jinak jede spíše v jednodušším tónu. Tuhle podbízivost jim někteří vyčítají, ale svým způsobem vlastně není co vyčítat. V jednoduchosti je síla, se silnou melodií tuplem. „Bulleti“ ve svých počátcích vystupovali jako Jeff Killed John a už tam projevili talent pro chytlavost, i když jen v místních barech a klubech. Až díky přejmenování a přechodu z nu metalu/hardcoru na metalcore, kde využívají při heavy metalovém pojetí svou největší sílu. A právě kombinace death/trash prvků s těmi heavy se kapela zdá komerčně měkká. Ale právě díky tomu k metalu přivádí lidi, kteří by o něj jinak nezavadili. Svých kořenů se i tak nevzdali a stále zasahují do tvorby. "4 Words" je skvělou ukázkou hardcoreových počátků.

Když jsem zmínil Padge, tak to samé platí i o Moosovi za bicím. Opět se nedočkáme komplikovanějších přechodů, ale v několika případech dvojšlapka jela velice slušně. Vše je prostě o chytlavosti a tomu se obětují komplexnější prvky z progresivnějších stylů. Ale ruku na srdce. Nemáme od toho hromadu jiných kapel? Různorodost je potřeba a „Bulleti“ zaplnili chybějící mezeru. Jen čas ukáže, jak to se skupinou je. První dvě alba považuji za vynikající, Fever za pokus o něco jiného a Temper Temper za omyl. Celkově jsem měl z kluků dobrý pocit, stejně jako z jejich výkonu. Byla sice znát polovičatost výkonu, kdy se hned jede do dalšího města. Zvuk byl sice kvalitnější než u předkapel, ale někteří čekali podstatně více. Slova byla i tak dobře slyšitelná (byl jsem ve třetí řadě před zpěvákem). S tím souvisí i Mattova intonace, kterou si nyní pohlídal. Hlavně u "Your Betrayal". Právě zde jsem se bál, aby mu to nelítalo ze strany na stranu jako jindy. Už nejspíš ví, co si se svým hlasem může dovolit. Na výšky může zapomenout. Dickinson z něho prostě nebude, ale to z málokoho. Když narážím na Dickinsona, tak právě Iron Maiden dali „Bulletům“ šanci jako své předkapele.

Těžko hledat zásadní slabiny nedělního večera. Dá se říci, že budou čistě subjektivní od toho, kdo jaké písně očekával a co nakonec dostal, stejně tak s délkou, která přesahovala hodinu a čtvrt. Samozřejmě by každý přítomný chtěl aspoň jednou tolik. Mé hodnocení tedy berte podle toho, že jsem si přál trochu jiné zastoupení písní stejně jako prokreslenější zvuk. Byli to právě fanoušci, kteří si v závěru vykřičeli největší hit kapely a to "Tears Don’t Fall". Dalo se očekávat, že tahle pecka chybět nebude. Menším překvapením byl i slušný cover  "Ace of Spades" od Motörhead. Komu Lemmyho hlas nechyběl, tak mohl být s výkonem spokojen. Opět bych sám za sebe dal spíše přednost coveru "Creeping Death" od Metallicy, kterou má skupina v malíku. V závěru tedy jen řeknu, že šlo o zážitek. Může za to i fakt, že nás „Bulleti“ poměrně dlouho ignorovali, takže šlo o určitou událost. Po jejich reakcích na tváři ale očekávám, že se vrátí. Bylo znát, že takovou podporu rozhodně nečekali. Snad každý nešetřil své hlasivky. Pokud tedy nemáte předsudky a vyhraněný styl, tak návštěvou případného dalšího turné neprohloupíte.

Video.

1. O Fortuna
   (Carl Orff)
1. Raising Hell
2. Scream Aim Fire
3. Your Betrayal
4. All These Things I Hate (Revolve Around Me)
5. 4 Words (To Choke Upon)
6. Temper Temper
7. The Last Fight
8. Bittersweet Memories
9. Dirty Little Secret
10. Hand of Blood / Room 409 / Hearts Burst into Fire / Begging for Mercy / Riot
11. Waking the Demon
12. Pleasure and Pain
13. Ace of Spades
    (Motörhead cover)
     
14. Tears Don't Fall

8,5/10

Read more »

Robocop 2014 - Pedro Bromfman

Remaky letí, nápady došly, odvaha riskovat s novou značkou se taky moc nenosí, takže tu máme další variaci na starší značku a tou je Robocop. Mám rád Verhovenovy filmy líznuté satirou, se kterou exceloval v nedoceněné Hvězdné pěchotě. Ještě předtím nám ve svém prvním hollywoodském filmu Robocopovi dal vědět, co od něho můžeme v budoucnu čekat. A jelikož má značku pod rukou Sony, stejně jako Total Recall, tak se dalo čekat, že nová verze potká i slavného plecháče. Tu natočil José Padilha z Brazílie a jeho psychologičtější pojetí si získalo celkem slušnou odezvu z řad diváků. Tedy krom kritiků za mořem, kteří opět nešetřili až nesmyslným sestřelením. Otázkou je, zda se hodnotil samotný film nebo jeho význam. Dějově jde v podstatě o to samé jako u originálu, kde vidíme zemřít policistu, následně je v korporaci OmniCorp (OCP) smontován do stroje s lidským mozkem. Tahle šablona zůstává, zbytek si Padilha přetvořil po svém a nutno dodat, že povedeně.

Bohužel, klady vyprávění nejdou přehodit na hudební stránku, která je ve většině úděsná. Vedle prvních tří skladeb se jedná o elektronický šum založený na ostinato technice, kam jen oko dohlédne. Přitom nezačínáme špatně a hlavně „First Day“ dokáže melodií chytnout. Jde o triviálně jednoduché zářezy ala Remote Control, kdy synťáky suplují kde co. Orchestr má minimální zastoupení. Právě elektronika je alfou a omegou celého soundtracku. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál a nejvíce to dokládá až popově přetvořený motiv z původního Robocopa. Skladatel Pedro Bromfman absolutně nepochopil Poledourisovu myšlenku a vytvořil nejen z jeho motivu, ale z celého alba jeden velký syntetický paskvil s asi třemi světlejšími okamžiky, což je sakra málo při délce nahrávky. Kde Poledouris s Verhovenem pracovali na rozdvojení osobnosti mezi strojem a člověkem i v hudbě, tak Bromfman útočí moderním elektronickým pojetím, čímž vlastně narušuje samotnou myšlenku filmu, ke kterému je složena. Tato nová verze Robocopa jde mnohem více do hloubky v přeměně člověka ve stroj, ale hudba je neskutečně povrchní.

Na rozdíl od Bitevní lodi si Bromfman ponechává experimentálnost na jindy, tudíž se tu nesetkáme s Jablonského disharmoničností. Jenže nás čeká tak nevýrazná a naprosto nevhodná hudba, až to bolí. Tohle by se ztratilo i v průměrnosti Remote Control. Jen šeď a ostinato, to jsou dvě slova, která mě napadnou po několikátém poslechu soundtracku, kdy jsem se snažil najít něco zásadně pozitivnějšího, než jsou jen dvě poměrně slušné skladby. Nesmím ani zapomenout na citaci původní melodie, díky níž ale hudba lne ke srovnání s Poledourisovou verzí a tam prohrává na celé čáře. Filmu se nebojte, jen hudební doprovod bych vynechal. Ve filmu je v drtivé většině nevýrazný, stejně jako na albu. Jako důkaz budiž to, že všichni zbystřili až v momentě, kdy začala znělka s motivem z roku 1987. 

Článek dostupný i na Abyssu.

Vydavatel: Masterworks

Datum vydání: 4. února 2014

Složil: Pedro Bromfman

Orchestr řídil: Gavin Greenaway

Nahrál: ---

Formát: CD

1.	Mattox and Reporters	1:35
2.	First Day	3:23
3.	Title Card	0:49
4.	Restaurant Shootout	2:47
5.	Omnicorp	1:40
6.	Calling Home	2:45
7.	Made in China	2:28
8.	Fixing RoboCop	1:56
9.	Uploading Data	1:35
10.	Reputation on The Line	1:31
11.	Explosion	1:06
12.	RoboCop Presentation	1:43
13.	If I Had a Pulse	2:41
14.	Going After Jerry	3:12
15.	Vallon's Warehouse	2:21
16.	Murphy's Case is Filed	1:19
17.	They're Going To Kill Him	3:16
18.	Rooftop	2:56
19.	Mattox is Down	1:40
20.	Clara and David	2:56
21.	Sellars Lies	2:28
22.	Code Red	2:00
23.	2.6 Billion	1:23
24.	Iran Inspection	2:12
25.	Battling Robots	2:47

 

Celkový čas: 54:39

4,5/10

Read more »