The Missing (Ztracené) - James Horner

The Missing (Ztracené) byl pokus Rona Howarda o western křížený s temným thrillerem odehrávajícím se na konci 19. století v Novém Mexiku, kdy je dcera Cate Blanchett unesena. Ta se při pátrání musí spolehnout na pomoc svého otce (Tommy Lee Jones), se kterým nemá zrovna ideální vztahy. Sice jsem film viděl před slušnou řádkou let, ale rozhodně nešlo o tak špatné pokoukání. Slušnou atmosféru a herecké výkony bohužel sráží zbytečná délka. Na druhou stranu se film mohl opřít o další vynikající soundtrack Jamese Hornera, který vedle Camerona často spolupracoval právě s Ronem Howardem. Zde opět ukázal, že jeho nejsilnější stránkou je komponování pro etnicky zaměřené drama (historie). Horner zde zůstává věrný etnickým požadavkům amerického Jihozápadu, ale dokáže rozpoutat plně orchestrální strukturu známou především z Legendy o vášni. To ho sice opět sráží v originalitě, ale zároveň znova přináší podmanivý soundtrack nabitý emocemi a epikou.

Od Willow Horner často využívá svůj oblíbený nástroj, flétnu shakuhachi. Celkově jsou dřevěné a perkusní nástroje alfou a omegou celého soundtracku. Pomáhají s přehledem dotvořit svět, který Ron Howard buduje. Oproti Legendě je přesto hudba k The Missing temnější bez nějakého okatého romantismu. Využívá smíšené sbory jak v minimální, tak v epické rovině. Často jde o indiánskou tématiku. Témata jsou plně zavedena ve třetí skladbě pod názvem "Dawn to Dusk; The Riderless Horse". Umístění témat a jejich délka je opět vynikající s dostatečným prostorem pro jejich vývoj. Využívají všechny stejné podpůrné techniky, které Horner za ty roky budoval a nadále je zdokonaloval. Právě neoriginalita je tou jedinou slabinou v celkovém hodnocení. Taková skladba "The Long Ride Home" se v kovových zvucích a smyčcovém zabarvení podobá Vetřelcům. Nejpozoruhodnějším prvkem nahrávky je využití kovové skládací židle při vytváření zvuku. Elektronické zvukové efekty jsou zavedeny velice mírně a decentně, aby to nepůsobilo rušivě. Organický zvuk flétny shakuhachi vždy poslouží jako zajímavé zpestření vedle fantasticky řezaných houslí ("Kayitah's Death - The Soaring Hawk"), která ve druhé polovině alba supluje vytí vlka.

The Missing je důkaz toho, že Horner byl nejlepší v momentech, kdy psal pro celý orchestr než pro sólisty. Celé tohle melodramatické hudební dílo má úctyhodný náboj, kterému byste měli věnovat velkou pozornost. Je škoda, že Akademie ignorovala kvalitu a nominaci na Oscara věnovala horším produktům. Vzhledem k opakování tematického vývoje se ale nachází vysvětlení toho, proč tomu tak bylo. Jinak není co vyčítat a The Missing po právu patří k tomu nejlepšímu, co Horner za svou kariéru vyprodukoval. Škoda, že po nedávné havárii se už nemůžeme těšit na další soundtrack. Jeho odchod z hudební scény je velkou ztrátou pro filmový hudební svět. Řadil se k velikánům a byl to právě on, kdo filmovou hudbu dokázal prodat davům, aniž by musel intelektuálně slevit a podbízet se. 

Vydavatel: Sony Classical

Datum vydání: 18. listopadu 2003

Složil: James Horner

Orchestr řídil:James Horner

Nahrál:

Formát: CD, Digitál

1.	New Mexico, 1885	2:27
2.	The Stranger	3:51
3.	Dawn To Dusk: The Riderless Horse	4:23
4.	A Dark And Restless Wind	3:18
5.	The Search Begins	2:16
6.	Lilly's Fate Is In These Hands	6:43
7.	The Brujo's Storm - A Loss Of Innocence	8:30
8.	Setting The Trap - Staying One Step Ahead...	3:55
9.	A Curse Of Ghosts	4:43
10.	A Rescue Is Planned	6:18
11.	Kayitah's Death - The Soaring Hawk	4:25
12.	Rescue And Breakout	3:23
13.	Profound Loss	3:23
14.	An Insurmountable Hurdle	3:45
15.	The Long Ride Home	16:13

Celkový čas: 77:35

9,5/10

Read more »

Vlkodlak (The Wolfman) - Danny Elfman

Vklodlak patří k nejslavnějším monstrům Hollywoodu a poslední zfilmování si vzal po všemožných problémech nakonec na starost Joe Johnson, který za mořem spíše platí za rutinéra. Jeho úkol byl nelehký. Rozpočet taky narostl více než je zdrávo a už při premiéře bylo jasné, že tahle sranda se prostě nezaplatí. Dle mého je to nefér a Johnson se za výsledek rozhodně stydět nemusí. Ano, je to dlouhé a několikrát nudné, o střih se postarali spíše producenti, chemie mezi postavami občas kolísá a těch 150 milionů dolarů v rozpočtu prostě taky vidět není, ale vynikající výprava, atmosféra a masky, kdy se tvůrci nebáli ani krve, rozhodně stojí za to. Rozhodně nezklamal Danny Elfman, který se několikrát rozpovídal o tom, jak si přál skládat k Draculovi (1992) a záviděl tak Kilarovi, jehož práci na tomto filmu obdivuje. Nyní si sen splnil sice jen částečně, ale neopomenul hudebně citovat právě Kilara svým východoevropským pojetím hudby.

Elfman sám sebe pasuje na velkého fanouška původního Vlkodlaka z roku 1942 a byl tedy nadšen z prací právě na remaku. To samozřejmě ještě netušil o hromadě problémů během natáčení, které určitě stojí za kolísavou kvalitou této verze. Jak jsem zmínil výše, Elfman se netajil svou nákloností ke Kilarově práci a to se odrazilo i na Vlkodlakovi, kde použil hudební styl východní Evropy pro vytvoření působivé atmosféry především v důrazu na primární téma zaznívající hned v úvodu. Kdo slyšel Kilarova Draculu, tak bude doma. Problémy během natáčení Elfmana sice znervózňovaly, ale už s tím měl zkušenosti ze Spider-mana 2, který znamenal rozklad jeho profesionálního vztahu se Samem Raimim a tím i jeho nepokračování na dílu třetím. Oba se sešli až u Oze.

Elfman byl osloven jako skladatel hned před natáčením. Universal se po úspěchu Underworldu bohužel rozhodl pro něco modernějšího, co by zároveň pasovalo do o půl hodiny zkrácené verze a Elfmanovu temnou verzi tedy zamítl. Cílem bylo film zrychlit pro mladší publikum a na palubu naskočil Paul Haslinger, který přišel s elektronickým doprovodem. Po ukázce studiu byla hudba opět zamítnuta a Universal si uvědomil, že absolutně nepasuje do gotického projevu 19. století a vrátil se tedy znova k Elfmanově hudbě. Ten se studiem spolupracovat už nemohl s ohledem na jiné projekty (Alenka v říši divů) a jeho práci pro film tedy upravil Conrad Pope (alespoň 30 minut hudby), Edward Shearmur a Thomas Lingren, kteří přispěli i s pár vlastními nápady tak, aby to pasovalo do finální verze. Condrad Pope už dříve pracoval s Elfmanem například na Ospalé díře, spolupracuje s Johnem Williamsem a naposledy se Shorem na Hobitovi. Vlkodlak se tedy vrátil ke svému goticky temnému obrazu jako ze staré školy, který mu sluší. Universal byl ze zkušebních projekcí rozčarován a jako jednoho z viníků zmínil Elfmanovo jméno. Překvapující je, že režisér Johnson stál za Elfmanem od počátku, protože Haslingerovu syntetickou hudbu nepovažoval za životaschopnou.

Dramatická basová linka prochází celým albem a dokáže se strukturou zařadit právě k Ospalé díře. Smyčcové části jsou ve skladbě "Wolf Suit part 1" podobné Kilarově Draculovi, ale založené na odkazování nikoli na vykrádání. Zde právě můžeme slyšet přednes známého monstra, zatímco v "part 2" se Elfman soustředí na motivy rodiny a lásky. Transformaci nastíní působivá basa hraná v ostinatos a elektronicky zvýrazněná. V "Bad Moon Rising" tato technika zdůrazňuje vlkodlačí hrozbu a šílenost doprovázenou ve druhé polovině cikánským nádechem. Celkově je vlkodlačí motiv častý, kdy Elfman neměl tolik času na práci s tématy asi jak by chtěl.

Problémem je soudržnost materiálu od začátku do konce, který trpěl neustálou úpravou a přepisováním pro potřeby studia a nikoli filmu. Emoce jsou spíše výjimečné a jdou na ruku temné atmosféře. Přesto má album co nabídnou, i když je určeno spíše skalním fanouškům než hlavnímu proudu. Dechové nástroje jsou taktéž minimalizovány, občas Elfman dokáže rozeznít gotické vokály v umírněnější poloze a nezabředává do zbytečné opulentnosti. Celkově se jedná o silné album a můžeme jen litovat, že Elfman nedostal volnou ruku, čímž by se Vlkodlak mohl stát obdobnou klasikou jako Ospalá díra, aspoň po hudební stránce.

Vydavatel: Varese Sarabande

Datum vydání: 23. únoru 2010

Složil: Danny Elfman, Conrad Pope, Edward Shearmur, Thomas Lingren

Orchestr řídil: Pete Anthony

Nahrál:The Hollywood Studio Symphony

Formát: CD

1. Wolf Suite Pt 1 (4:12) 2. Wolf Suite Pt 2 (5:55) 3. Prologue (2:57) 4. Dear Mr. Talbot (1:45) 5. Bad Moon Rising (0:59) 6. Gypsy Massacre (2:24) 7. Wake Up, Lawrence (5:17) 8. The Funeral (4:13) 9. The Healing Montage (2:50) 10. First Transformation (3:30)

11. You Must Go (3:46) 12. The Antique Shop (3:32) 13. Country Carnage (2:31) 14. Be Strong (2:31) 15. The Madhouse (5:32) 16. Reflection/2nd Transformation (4:12) 17. The Traveling Montage (4:27) 18. The Finale (4:11) 19. Wolf Wild #2 (1:27)

Celkový čas: 66:05

8/10

Read more »

Godzilla (2014) - Alexandre Desplat

Po loňském kasovním výbuchu tu máme další kaiju snímek, jehož cílem je nastartovat tento žánr a není jim nikdo jiný než samotná zakladatelka Godzilla. Přerostlou ještěrku si vzal za cíl už v roce 1998 ničitel Roland Emmerich. Výsledek je všeobecně brán jako nepodařený, ač se některým scénám nedá upřít slušné zpracování i dnes. Režisér Monsters (Zakázaná zóna), Gareth Edwards, je svým způsobem začátečník a Godzilla je jeho prvním velkofilmem. Předtím se pohyboval v nezávislých vodách a to se odrazilo i do „nové“ podoby legendárního monstra. Právě tyto techniky převzaté s indie scény vytváří určitou kontroverznost v přijetí filmu běžným konzumentem. Godzilla nejde divákovi naproti jako klasický letní blockbuster. Neřídí se vyloženě šablonou. Edwards dávkuje vše postupně, aby to ke konci vygradovalo. Natáčet to Michael Bay, tak už od začátku do diváka sype hromadu výbuchů a přehlídku záplavy efektů. Když zde divák čeká první souboj, tak ho Edwards chytře utne a my ho poté sledujeme ze záznamu v televizi. U druhého náznaku kamera sleduje obyvatele utíkající do krytů a samotný souboj monster je až v pozadí všeho. Režisér chytře věděl, že třikrát to samé by diváka otravovalo a tak se vrhnul tímto směrem (čímž zároveň Warnerům ušetřil hromadu peněz). Celkově je film slušně vystavěn a díky očekáváním běžného diváka jsou tyto ozvláštňující prvky ignorovány. Režisér si v nezávislých vodách zvykl jít svým směrem, kde se nemusí ohlížet na masu, u filmu za 160 milionů dolarů je to poměrně překvapivé. Jen škoda, že opět dostáváme rutinní vztah otce a syna, kdy druhý jmenovaný není natolik charismatický, aby celý kolos utáhl. Stejně tak mohl mít režisér více odvahy a takový přivázaný pes by filmu dodal skutečnou intenzitu. Tak málo stačilo, jen nechat přivázaného psa při tsunami. Výtky by sem tam byly (např. Olsenová), ale celkově jsem byl velice spokojen a opět mě překvapilo, kolik lidí bez uvažování snímek odsoudilo. No nic, nyní rychle na Desplata.

U Alexandra Desplata platí překvapivé obsazení stejně jako pro samotného Edwardse. Desplat je znám pro svou elegantnost a spíše komornější či dramatická díla říkající si o Oskara. Pokud samozřejmě nepočítám Zlatý kompas nebo poslední dva Pottery. Soundtrack ke Godzille mi v kině připomenul Johna Williamse a několikrát jsem si při perfektním vystihnutí událostí na plátně říkal, že se nám tu právě rodí nový Williams. Tenhle hudební doprovod je úžasně atmosféricky skličující a bouřlivý zároveň. Není to o tom, že byste si (skvělé) ústřední téma ve skladbě „Godzilla!“ broukali, je to o náladě a pečlivě vytvořené orchestraci, kdy stěžejním se stávají různorodá bicí a dechové nástroje. Mnohé napadne případné přirovnání k Elliotu Goldenthalovi. „Power Plant“ je fantastická akční práce složená hned z několika kusů, v závěru doplněná o smutnou melodii. Překvapením může být chytré využití syntetizátoru v pozadí v „To Q Zone“. Klavírní úvod „Back to Janjira“ dává na srozuměnou, že emoce nejsou skladateli cizí, stejně jako odkaz k Japonsku skrze flétnu Šakuhači, se kterou má velkou zkušenost především James Horner. Dynamické perkuse (tympány) jsou součástí pomalu každé skladby. Instrumentační bohatost nahrazuje tématickou.

Godzilla hudebně exceluje. Sice Desplat s motivy šetří, ale excelentně je rozvádí do nekompromisně promyšleného díla, které připomíná některé části z Temného hvozdu ve druhém Hobitovi Howarda Shore. Právě proto bude toto dílo mainstream ignorovat. Poslech není jednoduchý a vyžaduje posluchačovu soustředěnost ve své promyšlenosti a neustálými změnami tempa, nástrojů a nálady celkově. Soundtrack je to tíživý, bouřlivý, divoký, skvěle vystavěný v každém fragmentů. Desplat dokazuje, že je nesmírně variabilní a dokáže skládat pro cokoli. Pokud u hudby rádi přemýšlíte a dáváte přednost komplexnějšímu poslechu, tak je nová Godzilla přesně pro Vás. Film je v tomhle poněkud kontroverznější a snaží se protnout dva směry – nezávislý a ten mainstreamový. Hudba sama o sobě se už dnes dá označit za jeden z nejlepších soundtracků roku a to nejsme ještě v polovině. Ještě, že Desplat viděl Monsters díky nimž kývnul na tuto spolupráci s Edwardsem.

Vydavatel: WaterTower Music

Datum vydání: 12. května 2014

Složil: Alexandre Desplat

Orchestr řídil: Alexandre Desplat

Nahrál: ---

Formát: CD/digital

1.	Godzilla!	2:08
2.	Inside The Mines	2:25
3.	The Power Plant	5:49
4.	To Q Zone	2:55
5.	Back to Janjira	5:59
6.	Muto Hatch	3:13
7.	In The Jungle	1:59
8.	The Wave	3:04
9.	Airport Attack	1:47
10.	Missing Spore	3:57
11.	Vegas Aftermath	3:22
12.	Ford Rescued	1:23
13.	Following Godzilla	2:01
14.	Golden Gate Chaos	2:51
15.	Let Them Fight	1:38
16.	Entering The Nest	3:01
17.	Two Against One	4:15
18.	Last Shot	1:58
19.	Godzilla's Victory	3:02
20.	Back To The Ocean	3:40

Celkový čas: 60:27

9,5/10

Read more »

Heavy Rain - Normand Corbeil

Přáli jste si někdy být součástí filmu, nebo ho aspoň interaktivně ovládat a rozhodovat, kdo bude žít a kdo zemře? Pokud se Vám líbil snímek Sedm Davida Finchera, tak ve videoherním průmyslu byste měli věnovat pozornost hitovce Heavy Rain na konzoli Playstation 3. Celý koncept je nesmírně originální, i když s ním právě studio Quantic Dream operovalo už v takovém Fahrenheit. Celé je to právě o ovládání filmečku, kdy procházíte postavou skrze lokaci a kolem Vás je hromada předmětů, které jsou označeny, a tím jste nabádáni si vybrat některý pro použití, čímž uvedete různé události do pohybu. Heavy rain v tomhle opravdu vyniká a momentálně se jedná asi o nejlépe zvládnuté filmové provedení ve videohrách, čímž s tím přichází i kritika, kdy někteří namítali, že je to na úkor hratelnosti. Dospělejší provedení hry ale těžko najdete.

Příběh sleduje Ethana Marse, který slaví narozeniny svého syna Jasona. Ten se v přeplněném nákupním středisku ztratí, Ethan ho následně najde na ulici, a když se za ním syn rozběhne, tak je poražen autem a zemře. Ethan při jeho záchraně leží taktéž zraněn a upadne na šest měsíců do komatu. I dva roky po nehodě Ethan trpí výpadky a agorafobií (strach z venkovních prostranství). S manželkou nekomunikují a jeho druhý syn Shaun je mu vzdálený do doby, než je unesen známým vrahem pod přezdívkou Origami Killer. Vrah si oběti vybírá mezi dětmi, jejichž těla jsou nalezeny vždy za několik dní daleko od místa únosu, u sebe mají origami podobu nějakého zvířete a orchidej na hrudi. Tak se roztáčí poměrně promyšlené temné detektivní drama, kdy můžeme ovládat hned několik propojených postav – Ethan Mars, policista Scott Shelby, detektiv FBI Norman Jayden a mladá novinářka Madison Paige.

Kanadský skladatel Normand Corbeil napsal hudbu k Heavy Rain a nahrál ji v Abbey Road v Londýně. Sám tvůrce hry David Cage prohlásil, že podle jeho zkušeností je hudba velice důležitá a dělá přibližně 50% prožitku ne-li více. A má pravdu. Heavy Rain se skutečně může chlubit povedeným doprovodem, který skvěle odráží temnou náladu celého příběhu, ve kterém se ukáže, co je schopný člověk udělat. Celé to připomíná v mrazivosti severskou tvorbu. Pokud jste nedávno slyšeli soundtrack ke Zmizení, tak víte, o čem mluvím. Ve většině jde o pomalou orchestraci s občasným dunivým připomenutím, jenž dodává údernost a melancholickým (sólovým) klavírem a smyčci. Skvěle to vyniká v žalostném motivu Ethan Mars Main Theme. Ten další je určen agentu FBI a je složen ve stoupající linii, která silně připomíná jedno slavné dílo Howarda Shora, není jím nic jiného než Mlčení jehňátek. A to tak moc, že by se dalo označit za vykrádání. Těžko říct, jak tomu je. Zůstal bych asi jen u té inspirace.

Madison Page získala nádherně dojemné téma někde na hranici romantiky s plíživou děsivostí s hlubokým cellem a celkově zaobalené do smyčcového hávu. Shelbyho téma dává na posluchače dýchnout noir atmosférou. Nádherná instrumentace ve všech polohách je obrovským kladem, který zastiňuje i poměrně slabou délku. Ta činí kolem 40-ti minut čistě orchestrálního doprovodu. Je to škoda už z toho hlediska, že samotná hra toho nabízí po hudební stránce mnohem více. Bohužel pro nás, při skládání k další hře od Quantic Dream, zemřel Normand Corbeil na rakovinu. Takhle se tedy musíme spokojit jen s touto verzí nahrávky. Ale i to stačí, aby se dalo mluvit o jednom z nejlepších soundtracku na videoherním poli. Pokud Vám tedy sedí spíše pomalejší hudba s melancholickým nádechem a občasným akčním doprovodem především ve druhé polovině, tak nemůžete u Heavy Rain šáhnout vedle. Ocenění BAFTA za nejlepší videoherní soundtrack roku je zasloužené.

Vydavatel: Sony Computer Entertainment

Datum vydání:23. února 2010

Složil: Normand Corbeil

Orchestr řídil: Normand Corbeil

Nahrál: ---

Formát: CD/digital

01. Ethan Mars' Main Theme 3:31
02. Norman Jayden's Main Theme 4:42
03. Before the Storm 2:55
04. Madison Paige's Main Theme 3:31
05. Scott Shelby's Main Theme 6:01
06. Lauren Winter's Main Theme 3:07
07. Painful Memories 1:29
08. The Chase (Madison's Action Soundtrack) 1:25
09. Redemption 1:39
10. The Bulldozer (Jayden's Action Soundtrack) 1:34
11. High Tension (Jayden's Action Soundtrack) 1:16
12. The Fight (Shelby's Action Soundtrack) 1:31
13. The Hold Up (Shelby's Action Soundtrack) 1:28
14. Looking for Shaun (Mars' Action Soundtrack) 1:36
15. Countdown (Mars' Action Soundtrack) 1:33
16. Last Breath 2:59

Celkový čas: 40:17

8/10 

Read more »

Třináct dní (Thirteen Days) - Trevor Jones

V roce 1962 propukla Kubánská raketová krize. Světu tak hrozila jaderná válka mezi Spojenými státy na straně jedné a Sovětským svazem na straně druhé, kdy druhý jmenovaný reagoval na rozmístění raket v Turecku tím, že ty své přivezl na Kubu, což bylo nepřijatelné pro Spojené státy. Tím se rozběhla spirála obviňování a každý bojoval za svou pravdu. Film Třináct dní popisuje tento krátký, ale důležitý okamžik světových dějin z pohledu Spojených států, kde sledujeme dění především v Bílém domě. Prezidentem USA byl v té době oblíbený John F. Kennedy, kterého osobně považuji za posledního prezidenta této země. Jedná se o druh polodokumentárního filmu, který nemusí sednout všem, ale nemění to nic na faktu, že jde o jeden z nejlepších politických thrillerů. Všichni víme, jak vše dopadlo, ale stejně snímek dokáže přikovat k obrazovce a s napětím sledujeme, jak že to celé bylo. Samozřejmě je nutné opět podotknout, že jde o vyprávění jen jedné ze dvou stran.

Nemalou zásluhu na napětí má i vynikající hudební doprovod od Trevora Jonese, pro kterého znamenal soundtrack ke Třinácti dním jednu z největších šancí na nominaci na Oskara. Tou před ním byl historický Poslední mohykán. Jones byl vždy znám svým citem pro dramatické motivy s dobře vyváženým orchestrálním a elektronickým zastoupením, které nepůsobilo rušivě. I když je Jonesova hudba považovaná ve většině za zdařilou, tak doplácí na neúspěch filmů v pokladnách kin a nejinak je tomu i zde. Tím z povědomí lidí zmizí i kvalitní soundtrack. Výjimkou je akorát zmiňovaný Poslední mohykán. Režisér Roger Donaldson byl ze zaslaných syntetických ukázek z Londýna do Los Angeles nadšen, takže nic nebránilo tomu, aby se Trevor Jones mohl připojit do procesu výroby politického dramatu.

V dnešní době není mnoho fanoušků filmové hudby, kteří by zažili rok 1962. Šlo o období, kdy byl svět nejblíže k jaderné válce a onu paranoidní atmosféru se povedlo jak Donaldsovi, tak Jonesovi převést na plátno. Hudba sice dobře pracuje se strachem a překvapivě i s akcí, ale nikdy nesklouzne k patetické lacinosti jakou bychom čekali. Je to vlastně takové překvapení, že nás skladatel ušetřil už poměrně omšelých vlastenecko-hudebních frází. Sice se tu často používané perkuse objeví, ale nikdy nezapříčiní orosení čela nad trapností, jak je poměrně zvykem. Soundtrack vlastně nemá ani místo pro nějakou prázdnou výplň a ihned posluchače zásobuje pocitem neklidu. Práce s minimalismem nebo občasná experimentální instrumentace jsou vskutku vysoko nad očekáváním v tomto žánru.

Jak Jonesovi fanoušci očekávají, tak i zde se dočkají silného ústředního motivu ve skladbách „Lessons of History“ a v „The Will of Good Men“ za mohutného doprovodu trubek a smyčců. Celé je to provedeno ve zjednodušující sadě akordů. Za nejlepší přesto považuji akčnější „The Knot of War“. Fantastická stupňující se záležitost s úžasnou melodií v polovině skladby (3:32). Těžko hledat nějaké slabiny. Sice nejde o nejlepší soundtrack pod sluncem, ani o jeden z nejlepších, ale ve svém žánru ano. Tam těžko hledá Třináct dní konkurenta. Trevor Jones je bezpochyby nedoceněnou ikonou filmové hudby. Jednou z mnoha.

Vydavatel: WaterTower Music

Datum vydání: 2000

Složil: Trevor Jones

Orchestr řídil: Geoffrey Alexander

Nahrál: The London Symphony Orchestra  

Formát: CD

1.	Lessons of History	7:48
2.	The Knot of War	7:18
3.	Missile Threat	4:26
4.	Prayer For Peace	3:15
5.	Our Rules of Engagement	5:42
6.	There Can Be No Deals	7:09
7.	Eve of Eternity	4:52
8.	One Life Left	7:10
9.	Us and The Devil	6:30
10.	Death of Major Anderson	4:22
11.	The Sun Came Up Today	5:37
12.	The Will of Good Men	4:56

 

Celkový čas: 69:45

8/10

Read more »

Zmizení (Prisoners) - Jóhann Jóhannsson

Zmizení s přehledem považuji za jeden z nejlepších filmů roku 2013. Dlouho tu nebyla takhle podmanivě depresivní detektivka s lusxusním hereckým obsazením. Sice nedosahuje šokujícího vyznění Sedmi, ale i tak dokáže získat diváka vynikající atmosférou. Ve své podstatě vlastně není film nijak komplikovaný. Jde o klasickou látku s únosem dětí, kdy se část rodiny rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou neohlížejíc se na následky. Hledání únosce detektivem Lokim v podání luxusního Jaka Gyllenhaala je neskutečně napínavé a skvělé dialogy během dvou a půl hodin nedají člověku možnost se nudit. Svým způsobem je snímek taková starší filmařina, která se dnes už moc nevidí. Vedle Gyllenhaala stojí rozhodně za řeč Hugh "Wolverine" Jackman jako jeden z otců unesených děvčat. Ačkoli jsme ho mohli vidět v moha akčních filmech, tak podává zcela civilní výkon, kdy mu jeho bezvýchodnost a odhodlanost člověk věří. Trailer dokáže mnohým napovědět a přitom nic zásadního naprozrazuje. Vedle toho všeho mě dostala i vizuální stránka v závěru na dálnici. Úchvatná hra barev a kamery (nominace na Oskara).

"A Man Who's Lost Everything Is Capable Of Anything"

Pokud jde o hudbu, zde dostal prostor islandský skladatel Jóhann Jóhannsson, který s Hollywoodem nemá nějaké zásadnější zkušenosti. On je vlastně nemá celkově. Napsal hudbu jen k pár filmům, až zde mohl vyniknou jeho severský depresivní zvuk. Ve Zmizení se hudba táhne, je pomalá a posluchači nejde příliš naproti. Dá se říci, že na albu působí až jednotvárně. Samozřejmě jde o záměr pro vytvoření nervozity a napětí, což se daří. K samostatnému poslechu to zrovna není pokud máte rádi něco výraznějšího, ale díky hlavnímu motivu v "The Candlelight Vigil" se dokáže smutným a táhlým tónem dostat až na dřeň, stejně tak skvělá "Prisoners". Díky nim získáte přesný obrázek, jak na tom film s atmosférou je. Hodně tomu napomáhá zajímavá kompozice za přispění kláves, skleněné harmoniky nebo cella ve skladbě "Escape". Působivost celého díla podtrhuje jeho náročnost. Musíte si k němu najít cestu, až pak doceníte kvalitně odvedenou práci, která přesně sedne k obrazu. Zde je tedy hodnocení silně závislé na tom, jakou hudbu preferujete. Samozřejmě se najde spousta posluchačů, které tempo prostě odradí. Na kvalitě to přesto nic nemění.

1.	The Lord's Prayer	2:31
2.	I Can't Find Them	4:09
3.	The Search Party	2:54
4.	Surveillance Video	3:34
5.	The Candlelight Vigil	5:10
6.	Escape	5:44
7.	The Tall Man	2:47
8.	The Everyday Bible	2:23
9.	Following Keller	2:11
10.	Through Falling Snow	2:44
11.	The Keeper	2:49
12.	The Intruder	3:11
13.	The Priest's Basement	2:48
14.	The Snakes	2:51
15.	The Trans Am	2:37
16.	Prisoners	6:59

Celkový čas: 55:22

7/10

Read more »

Dracula 2013 - recenze seriálu

Píše se rok 1896 a Alexander Grayson, americký obchodník, zavítal do Londýna, kde se zabydlel mezi místní smetánkou. S sebou přivezl technologii postavenou na geomagnetické energii, která by odstavila od moci několik velice mocných lidí zabývajících se obchodem s ropou. Tito lidé ovládají nejen svou zemi, tvoří jádro velice nebezpečné organizace, která si říká Řád draka a právě Grayson byl před lety probuzen nečekaným spojencem, aby společně tento Řád zničili. Alexander Grayson totiž není nikdo jiný než Vlad Tepes, známý spíše jako Dracula. Přichází jen jedna komplikace a to Mina Murray, která se zdá jako reinkarnace Ilony, Vladovy ženy. Příchod Drákuly do Londýna tedy uvede do pohybu hned několik zničujících událostí pro mnoho postav.

Televizní společnost NBC se snažila uchopit legendu o Drákulovi trochu jinak a vybudovala kolem něho docela zajímavou mytologii, která ale nemusí být po chuti zatvrzelejším fanouškům, což se dá pochopit. Ve svém jádru je přesto celý příběh vybudován na stejném základě jako jiné verze, především ta z roku 1992 s Gary Oldmanem. Ačkoli se ze začátku zdají odlišné, tak zdání klame. Určitě moderní prvky se nám tu sice nevyhnuly, což platí především o syntetické hudbě, konspiraci na nejvyšších místech nebo ovládání národů skrze ropu. Samozřejmě se můžeme dohadovat, zda měla ropa v té době ještě takový vliv. Rozdílnost filmu a seriálu plyne především ze žánrů, kdy se Coppolova verze spíše pohybovala mezi romantickým hororem a zde mezi thrillerem, dramatem a jen se špetkou té romantiky, i když ta se stane základem některých motivací.

Seriál začínal s velice slušnou sledovaností a postupně padal z pěti milionů diváků na cca 2,8. Proto těžko zatím říct, zda NBC bude podporovat natočení druhé řady. Rozhodně bych byl pro, protože se dá říci, že se vlastně nic nedořeší. Spousta vláken zůstane netknutá ve svém zdůvodnění a vysvětlení, ať už jde o Van Helsingovu historii při zabití jeho rodiny nebo vlastně i zabití a přeměnění Vlada a jeho milé Řádem. Celkově je tedy otázek mnoho a je poměrně jasné, že od začátku se plánovalo více sérií. Zde si tvůrci první díly budovali vlastní svět, vlastní charaktery, aby je později promyšleně spojili. Samozřejmě spousta diváků nevydržela ono pomalejší tempo, které se až v polovině zlomilo do akčnějšího stylu a plánování nahrazuje dramatičnost, kdy mě od nějakého sedmého dílu trklo, jak promyšlené to tvůrci mají. Nakonec je vše přesně takové jaké má být.

Kladem je i slušná míra násilí, které ale není samoúčelně využíváno pro omezené šokování, ale pro vykreslení zvířete uvnitř Graysona. Dá se říci, že jsme se dočkali rozdělení osobnosti na podnikatele Graysona, co během dne plánuje svou pomstu a na Drákulu, jenž ho představuje jako divoké zvíře. Dočkáme se i scén, co charakterizují jeho jméno, Vlada Tepese (Napichovače). Bohužel, největším mínusem seriálu jsou osekané investice, kdy sledujeme pořád jednu a tu samou sádrokartonovou ulici a jeden a ten samý záběr na Graysonovo sídlo. Nevím kolik si za roli účtoval Jonathan Rhys Meyers, ale je škoda této lacinosti. Snad jen závěrečný díl má epičtější záběry. Za to kostýmy vypadají parádně nejen na televizní tvorbu. A když už jsem u Jonathana, tak je ve své roli skvělý. Je jiný než ti před ním, ale démoničnost, rozervanost či zamilovanost vůči Míně, rozhodně nepostrádá. Právě on se stává táhnoucí postavou celého projektu, kdy má za sebou slušné přihravače, například Thomase Kretschmanna (Van Helsing), Victorii Smurfit (Lady Jane) nebo Olivera Jackson-Cohena (Harker). Dá se říci, že všichni z Řádu hrají velice slušně. Horší to u mě bylo s Jessicou De Gouw jako Mínou. Ta ale pořád dopadla v mých očích lépe než Winona Ryder z Copolovy verze.

  

Začátek seriálu byl poměrně rozpačitý, ale přibližně v polovině se to zlomí a můžeme skutečně sledovat podařený seriál, kdy úvodní plánování se postupně změnilo na promyšlenou akci ze strany tvůrců. Za to rozhodně palec nahoru. Stejně tak za skvělé obsazení a nový pohled na Drákulu, který je někde mezi starým pojetím a modernou. Nemá smysl brečet nad tím, že to není podle toho, co jsme chtěli. Scénáristé odvedli velice dobrou práci, ačkoli nad některými věcmi by historikové asi kroutili hlavou. Já byl po celou sérii nadmíru spokojen, i když nějaký flíček by se našel (výprava). A to mám film Bram Stoker’s Dracula opravdu rád, takže bych se i já mohl považovat za toho ortodoxnějšího fanouška. Seriálu jsem šanci dal a nelituji.

Vysílání: 25. října - 24. ledna 2014

Počet dílů: 10 (1. série)

Herci:  Jonathan Rhys Meyers (Drákula/Vlad Tepes/Alexander Grayson), Jessica De Gouw (Mina Murray/Ilona), Thomas Kretschmann (Abraham Van Helsing), Victoria Smurfit (Lady Jayne Wetherby), Oliver Jackson-Cohen (Jonathan Harker), Nonso Anozie (R.M. Renfield), Katie McGrath (Lucy Westenra), Matt Barber (Campbell), Michael Nardone (Hermann Kruger), Ben Miles (Browning), Robert Bathurst (Lord Davenport).

Studio: NBC (Universal Studios Inc.)

Tvůrci: Cole Haddon

Délka: cca 42 minut

8/10

Read more »

Godzilla (2014) - teaser trailer

Panika je všudypřítomná a tvůrci nové verze legendární a nejslavnější kaiju si zatím mohou mnout ruce. Zobrazený materiál vypadá parádně, triky jakbysmet a zvědavost je tím pádem vysoká. Snad se podaří napravit dojem z roku 1998, kdy provedení Godzilly Rolandem Emmerichem příliš nevyšlo. Stejně tak dopadl i nedávný Pacific Rim. Vše vypadá patřičně temně, až takřka jako biblická apokalypsa. Po prvním teaseru je ale brzy na hodnocení. Tvůrci nám schovávají i samotné monstrum, jsme tak odkázáni jen na neurčitou siluetu. Výše jsem psal, že zobrazený materiál je skvělý, bohužel se to nedá říct o ukázce. Sice jde teprve o teaser, jenže nemá žádný tah na branku. Atmosférou funguje, což je právě daný materiálem nikoli samotným trailerem. Otázkou je kolika lidem tohle stačí ke štěstí.

Těšíte se na novou verzi Godzilly? Co od ní čekáte?

7,5/10

Read more »

Drive - Cliff Martinez

Bez mučení přiznávám, že Drive miluji. Vizuálně podmanivý, jednoduchý příběh doplněný o sympatické herce v čele s Ryanem Goslingem a neméně působivým soundtrackem laděným do osmdesátkových let. Nicolas Winding Refn z Dánska zaválel a přinesl nám mlčenlivého (anti)hrdinu jako z dob nejlepších westernu, jen zasazeného do současnosti a místo otěží držícího volant. Ve dne dělá hollywoodského kaskadéra a v noci řidiče těm, kteří se potřebují vytratit z místa činu. Jeho profesí je ale v obou světech volant. Vše se zkomplikuje láskou k sousedce a následným vloupáním se do benzínky, před jejímž dopadem už se ujet nedá. Jednoduchý příběh, ale podaný strhujícím způsobem, kdy největší režisérovou zbraní je ticho jen za doprovodu skvělé hudby. Chápu ty, které film odradil svým tempem, ale mně prostě sedl.

Refn chtěl elektronickou hudbu k vyjádření abstrakce, dal tedy Cliffu Martinezovi vzorky, podle kterých skrze syntezátory vytvořil jakousi směsici retro zvuku ve stylu elektropopu 80. let. Martinez složil většinu hudby, o zbytek se postaraly elektronické kapely jako Desire, College nebo Kavinsky. Bezpochyby jsou právě oni tou nejsilnější zbraní celého soundtracku. Úvodní jukeboxová vypalovačka „Nightcall“ od Kavinského, doplněná o zpěv brazilské zpěvačky Luísa Hanae Matsushita, známé spíše jako Lovefoxxx, nám dá jasně najevo, v jakém stylu se celé album pojede. Syntetika je opravdu všudypřítomná, ať už u písní, tak i v instrumentální části, kterou měl na starost právě Martinez. Ten se snažil udržet styl nastavený písněmi, takže koncepčně je vše v pořádku.  Písně mají prostý základ, což je jejich největší síla. Třešničkou je atmosférický synthpop křížený se synthwave od Chromatics v „Tick of the Clock“.

Martinez udržel stejnou linku a tak se jeho hudba bez problému napojuje. Bohužel patří v samostatném poslechu k tomu nejslabšímu, těžko se vybírá byť jen jediná skladba, co byl byla funkční i bez filmu. V něm vše funguje parádně a doprovod mu je ušit na míru, přesto na albu to nedokáže nějak zaujmout. Dostaneme neurčité elektronické zvuky zapadající do obrazu, mimo něj nemohou fungovat. Z alba si tedy odnesete jen skvělé písně v retro disko stylu, jejichž největší síla je ve filmu a o Martinézově hudbě to platí doslova. Hodnocení není kruté. Berte to tak, že s písněmi je soundtrack za šest, bez nich za čtyři, ale ve filmu obojí kolem osmičky. Stylové OST, které patří k filmu jako málokteré jiné. Můžete to brát jako kompliment.

Tržby v USA : 35 milionů dolarů

Tržby z USA - inflace : ---

Tržby za víkend : 11 milionů dolarů

Tržby celosvětově : 76 milionů dolarů

Rozpočet : 15 milionů dolarů

Oscar : ---

Premiéra : 16.9. 2011

Distributor : FilmDistrict

Délka : 103 minut

Žánr : akční, thriller, drama

1. Nightcall -  Kavinsky & Lovefoxxx (4:19)
2. Under Your Spell - Desire (3:52)
3. A Real Hero - College and Electric Youth (4:27)
4. Oh My Love - Riz Ortolani and Katyna Ranieri (2:50)
5. Tick of the Clock - Chromatics (4:48)
6. Rubber Head (3:08)
7. I Drive (2:03)
8. He Had a Good Time (1:37)
9. They Broke His Pelvis (1:58)
10. Kick Your Teeth (2:40)
11. Where's the Deluxe Version? (5:32)
12. See You in Four (2:37)
13. After the Chase (5:25)
14. Hammer (4:44)
15. Wrong Floor (1:31)
16. Skull Crushing (5:57)
17. My Name on a Car (2:19)
18. On the Beach (6:35)
19. Bride of Deluxe (3:57)

Celkový čas: 70:18

6/10 (ve filmu 8/10)

Read more »

Plán útěku (Escape Plan) - Alex Heffes

Plán útěku se dá považovat za první skutečnou spolupráci dvou ikon akčního filmu především let osmdesátých Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stalloneho, pokud samozřejmě nepočítám týmovku Postradatelných. Oba herci to zkoušeli po Postradatelných samostatně, jeden v The Last Stand a druhý v Bullet to the Head, čímž si nejspíš dláždili cestu ke společné spolupráci. U fanoušku je odezva samozřejmě pozitivní, ale výsledky z kin ukazují, že vrchol mají oba za sebou a těch pár internetových geeků ani jednoho nespasí, což sólovky naznačily a Plán útěku potvrdil. Ve Spojených státech přišlo chladné přijetí a snímek zachraňoval hlavně asijský trh. Přitom synopse a trailery nevypadaly vůbec špatně. Ray Breslin (Stallone) se živí útěky z vězení, kam je úmyslně zavírán, aby našel případné skuliny a tím zdokonalil vězeňský systém. Teď se dostal do vězení, které je navrženo přesně podle něho, zjistí, že propustka ven se tentokrát nekoná a někdo na něj zároveň ušil boudu. Ve věznici neřádí jen psychopatický ředitel, ale Breslin najde i parťáka do nepohody Emila, kterého představuje Schwarzenegger. Oba se chtějí dostat pryč, musí spojit síly a vypracovat plán útěku.

Alex Heffes toho za sebou příliš nemá, ale dokázal několikrát překvapit, včetně několika ocenění. Po jeho State of Play jsem byl poměrně nadšen, takže jsem doufal v něco podobného i zde. Bohužel jsem nečekal až tolik podobného. Pokud hádáte, že to nejzajímavější na OST Escape Plan pochází právě ze State of Play, tak se nepletete. Přitom je celý soundtrack zahalen do elektronického hávu s orchestrálním doplňkem. Jedná se spíše o rytmické zvuky, které mi často připomenuli Jablonskyho držícího se při zemi. Hlavní motiv, pokud to tedy je hlavní motiv, je slyšitelný v "Enter the Tomb" s táhlým tempem. Ano, tohle pochází právě ze State of Play. Ani si melodii nemusíte přehrávat na jednotném nástroji, jako například klavíru, aby Vás to praštilo přes uši. To samé platí i o "Meeting Rottmeyer" jen v pomalejším provedení. Schválně si poslechněte skladbu "Steven and Cal" nebo "Conspiracy At the Highest Level" ze zmiňovaného filmu. I kdybych nebral v úvahu obšlehnutí hlavní linie, tak State of Play vede díky orchestrálně-strhujícím podání a větší práci s atmosférou. Heffes má v hlavě nejspíš jen tu jednu linku pro špionážní filmy a snaží se ji prodat jak se jen dá. Další náznaky melodie přicházejí třeba ve druhé polovině "The Favour Man", "Breaking Out of the Box", ale největší prostor získává melodie až v závěrečných dvou remixech.

Nechci, aby to vypadalo, že je album špatné. Neposlouchá se zle, je z většiny akční, jen ta kopírka a nulové emoce srážejí výsledek někam na průměr. Jde o další klasicky hybridní soundtrack plný kombinace orchestru, syntetiky a zvuku kytar, což je další spojující element se State of Play. Spíše se tedy poohlédněte po něm. Zpracováním mi přijde mnohem...lidštější a přívětivější než Escape Plan. Kdybych slyšel od Alexe jen tohle album, tak bych ho začal podezírat ze zaměstnání v Remote Control. Dynamikou a zpracováním to přesně pasuje na jejich tvorbu, takže komu to vyhovuje ten bude jako doma.

Tržby v USA : 25 milionů dolarů

Tržby z USA - inflace : ---

Tržby za víkend : 10 milionů dolarů

Tržby celosvětově : 114 milionů dolar

Rozpočet : 50 milionů dolarů

Oscar : ---

Premiéra : 18.10. 2013

Distributor : Lionsgate/Summit

Délka : 116 minut

Žánr : akční, thriller

1.	Bendwater High Security Prison	2:43
2.	Escaping Bendwater	3:30
3.	One Last Job	3:13
4.	Enter The Tomb	2:31
5.	Meeting Rottmeyer	3:47
6.	The Favour Man	3:22
7.	Where Is Here?	4:06
8.	Breaking Out Of The Box	6:14
9.	Breaking Breslin	3:32
10.	Plan B - Introducing Javed	6:07
11.	Striking A Deal With Hobbs	5:05
12.	The Riot	5:05
13.	Goodbye Javed	4:10
14.	The Escape & Finale	10:13
15.	Escape Plan Theme (Remix)	2:10
16.	Escape Plan Theme (Amon Tobin Remix)	2:25

Celkový čas: 68:13

6,5/10

Read more »

The Last of Us - Gustavo Santaolalla

The Last of Us (Poslední z nás/ze Spojených států) patřil k nejočekávanějším herním projektům roku 2013 nejen na konzoli Playstation 3. Už samotné spojení ceněného studia Naughty Dog, tvůrců série Uncharted, a celosvětové pandemie nebezpečného viru, slibovalo hodně. Očekávání byla vysoká a jako jedni z mála nejen že Naughty Dog oněm očekáváním dostáli, oni je i překonali. Sony tohle studio musí platit zlatem, právě ND jsou jedním z důvodů, proč se přes počáteční porodní problémy dokázal Playstation 3 prosadit. Hra byla odhalená 10. prosince 2011 na Spike TV Video Game a 14. června 2013 se dostala do prodejů. Hodně se mluvilo o podobnosti Last of Us se sérií Uncharted, ale každý kdo následně hru hrál, tak věděl, že je spojuje akorát stejné studio, pohled ze třetí osoby a hlavní hrdina, herně bylo ale Last of Us podstatně jiné. Vše působilo nesmírně dynamicky, nábojů bylo poskrovnu, spíše se člověk musel věnovat stealth prvkům (skrytý průchod levely), život se nedobíjel automaticky, ale sbíráním lékárniček a hledáním obvazů a střelně zbraně jste museli z většiny nahradit okolními předměty a kombinovat je - na ocelovou trubku přidělat nůžky apod. Last of Us byla přijata s nadšením a sklízela maximální hodnocení kritiků. Pochvala přicházela za vynikající dabing, herce, filmové a dospělé ztvárnění, technickou stránku (zvuk, grafika), kritickou prezentaci lidského stavu, zabýváním se tématy jako loajalita, přinášení obětí, osud, naděje a v neposlední řadě je hra i průkopníkem zobrazování páchání násilí na dětech.

Joel (Troy Baker) je svobodný otec žijící v Texasu se svou dvanáctiletou dcerou Sarah (Hana Hayes). V časných ranních hodinách, v den jeho narozenin, náhle vypukne pandemie mutací houby Cordyceps. Joelovi, Sarah a jeho bratrovi Tommymu se podaří z města uprchnout, ale Sarah je smrtelně zraněna americkým vojákem a umírá Joelovi v náručí. Po dvaceti letech jsou Spojené státy zdevastované a zbytek lidstva se snaží přežívat v rámci možností, bránit se jak těm napadeným virem (druh zombie), tak banditům a kanibalům. Joel nyní žije v Bostonu jako pašerák se svým parťákem, Tess (Annie Wersching). Všude ve městě fungují karanténí zóny a Tess s Joelem dostanou zakázku na propašování mladé holky Ellie. Ukáže se, že Ellie má v krvi možnou protilátku na infekci a zároveň se prohlubuje vztah mezi ní a Joelem, který ji začne brát jako dceru.

Velice lidský příběh si zaslouží i patřičný hudební doprovod. Zapomeňme tedy na dobrodružně-velkolepý soundtrack z Uncharted a pojďme si pustit intimní hudební doprovod oskarového skladatele Gustava Santaolalla, který získal zlatou sošku za Zkrocenou horu. Dominantním nástrojem je bezpochyby akustická kytara, oblíbený to nástroj tohoto argentince dostávající prostor v hlavním motivu "The Last of Us". Soundtrack se pohybuje mezi nadějí a depresí, dokáže být patřičně strašidelný ("The Outbreak") a zdůraznit survival horor křížený s thrillerem a dramatem. The Last of Us vyzařuje syrové lidské emoce na pokraji zkázy. Instrumentace je bezchybná. Často se vedle akustické kytary a menšího orchestru využívají i kovové zvuky, údery, nebo si skladatel pomáhá prouděním zvuku skrze otvory viz zmiňovaná "The Outbreak", kde to trochu připomene depresivní film Cesta. V přesném opaku je následná "Vanishing Grace" vystihující nevinnost, aspoň v první polovině. Nálada se dost často mění, a i když je tempo opravdu pomalé, tak jsem se ani chvíli nenudil. Akčních skladeb je opravdu málo, takže ti, co čekají orgastický náhul v domění zombie apokalypsy, se budou muset podívat po něčem jiném.

Vynikající a v mnoha ohledech by se dalo říci i zlomová hra nám přinesla i skvělý soundtrack s jemnou, ale posmutnělou náladou v depresivním tónu. Tak, jako hra se soustředí na emoce a vztahy mezi postavami, tak stejně funguje i hudba na poli soundtracku. Dost netradiční, ale za to v rámci žánru originální pojetí zombie apokalypsy, která vlastě nemá ani příliš společného se zombie. Gustavo Santaolalla byl skvělou volbou na post skladatele a je zřejmé, že tvůrci hned od počátku věděli, co chtějí vytvořit za hru. Tohle je ideální námět pro filmové plátno a s kvalitním přístupem věřím, že by nešlo jen o komerční trhák, ale film by se dokázal prosadit i na různých cenách. Fantastická práce a pokud máte rádi tento druh atmosférické "kytarové" hudby v lehce etnickém nádechu, tak nešáhnete vedle. Ideální pro večerní poslech s rezonujícím dopadem.

1. The Quarantine Zone (20 Years Later)
2. The Hour
3. The Last of Us
4. Forgotten Memories
5. The Outbreak
6. Vanishing Grace
7. The Hunters
8. All Gone
9. Vanishing Grace (Innocence)
10. By Any Means
11. The Choice
12. Smugglers
13. The Last of Us (Never Again)
14. The Last of Us (Goodnight)
15. I Know What You Are
16. Home
17. Infected
18. All Gone (Aftermath)
19. The Last of Us (A New Dawn)
20. All Gone (No Escape)
21. Vanishing Grace (Childhood)
22. The Path
23. All Gone (Alone)
24. Blackout
25. The Way It Was
26. Breathless
27. The Last of Us (You and Me)
28. All Gone (The Outside)
29. The Path (A New Beginning)
30. Returning

Celkový čas: 55:33

8/10

Read more »