The Missing (Ztracené) - James Horner

The Missing (Ztracené) byl pokus Rona Howarda o western křížený s temným thrillerem odehrávajícím se na konci 19. století v Novém Mexiku, kdy je dcera Cate Blanchett unesena. Ta se při pátrání musí spolehnout na pomoc svého otce (Tommy Lee Jones), se kterým nemá zrovna ideální vztahy. Sice jsem film viděl před slušnou řádkou let, ale rozhodně nešlo o tak špatné pokoukání. Slušnou atmosféru a herecké výkony bohužel sráží zbytečná délka. Na druhou stranu se film mohl opřít o další vynikající soundtrack Jamese Hornera, který vedle Camerona často spolupracoval právě s Ronem Howardem. Zde opět ukázal, že jeho nejsilnější stránkou je komponování pro etnicky zaměřené drama (historie). Horner zde zůstává věrný etnickým požadavkům amerického Jihozápadu, ale dokáže rozpoutat plně orchestrální strukturu známou především z Legendy o vášni. To ho sice opět sráží v originalitě, ale zároveň znova přináší podmanivý soundtrack nabitý emocemi a epikou.

Od Willow Horner často využívá svůj oblíbený nástroj, flétnu shakuhachi. Celkově jsou dřevěné a perkusní nástroje alfou a omegou celého soundtracku. Pomáhají s přehledem dotvořit svět, který Ron Howard buduje. Oproti Legendě je přesto hudba k The Missing temnější bez nějakého okatého romantismu. Využívá smíšené sbory jak v minimální, tak v epické rovině. Často jde o indiánskou tématiku. Témata jsou plně zavedena ve třetí skladbě pod názvem "Dawn to Dusk; The Riderless Horse". Umístění témat a jejich délka je opět vynikající s dostatečným prostorem pro jejich vývoj. Využívají všechny stejné podpůrné techniky, které Horner za ty roky budoval a nadále je zdokonaloval. Právě neoriginalita je tou jedinou slabinou v celkovém hodnocení. Taková skladba "The Long Ride Home" se v kovových zvucích a smyčcovém zabarvení podobá Vetřelcům. Nejpozoruhodnějším prvkem nahrávky je využití kovové skládací židle při vytváření zvuku. Elektronické zvukové efekty jsou zavedeny velice mírně a decentně, aby to nepůsobilo rušivě. Organický zvuk flétny shakuhachi vždy poslouží jako zajímavé zpestření vedle fantasticky řezaných houslí ("Kayitah's Death - The Soaring Hawk"), která ve druhé polovině alba supluje vytí vlka.

The Missing je důkaz toho, že Horner byl nejlepší v momentech, kdy psal pro celý orchestr než pro sólisty. Celé tohle melodramatické hudební dílo má úctyhodný náboj, kterému byste měli věnovat velkou pozornost. Je škoda, že Akademie ignorovala kvalitu a nominaci na Oscara věnovala horším produktům. Vzhledem k opakování tematického vývoje se ale nachází vysvětlení toho, proč tomu tak bylo. Jinak není co vyčítat a The Missing po právu patří k tomu nejlepšímu, co Horner za svou kariéru vyprodukoval. Škoda, že po nedávné havárii se už nemůžeme těšit na další soundtrack. Jeho odchod z hudební scény je velkou ztrátou pro filmový hudební svět. Řadil se k velikánům a byl to právě on, kdo filmovou hudbu dokázal prodat davům, aniž by musel intelektuálně slevit a podbízet se. 

Vydavatel: Sony Classical

Datum vydání: 18. listopadu 2003

Složil: James Horner

Orchestr řídil:James Horner

Nahrál:

Formát: CD, Digitál

1.	New Mexico, 1885	2:27
2.	The Stranger	3:51
3.	Dawn To Dusk: The Riderless Horse	4:23
4.	A Dark And Restless Wind	3:18
5.	The Search Begins	2:16
6.	Lilly's Fate Is In These Hands	6:43
7.	The Brujo's Storm - A Loss Of Innocence	8:30
8.	Setting The Trap - Staying One Step Ahead...	3:55
9.	A Curse Of Ghosts	4:43
10.	A Rescue Is Planned	6:18
11.	Kayitah's Death - The Soaring Hawk	4:25
12.	Rescue And Breakout	3:23
13.	Profound Loss	3:23
14.	An Insurmountable Hurdle	3:45
15.	The Long Ride Home	16:13

Celkový čas: 77:35

9,5/10

Read more »

Tenká červená linie (The Thin Red Line) - Hans Zimmer, John Powell, Francesco Lupica

Psal se rok 1998 a vedle Spielbergova hitu pod názvem Zachraňte vojína Ryana, se o pozornost přihlásil i Terrence Malick se svým válečně zdlouhavým opusem Tenká červená linie popisujícím několik vojáků během 2. světové války v Tichomoří. Film byl znám především díky své délce a pro většinu i díky své neuvěřitelné utahanosti, která prostě nesedla každému. Malick se snažil pojmout Jonesův autobiografický román z roku 1962 filozofickým popisem, ale narazil. Sice získal sedm nominací na Oscara, ale jinak poměrně rychle vyšuměl do ztracena. Abychom si rozuměli, patřím k těm, kterým se tahle óda líbila, přesto chápu kritiku na režisérovu hlavu. To, co jiní dokáží vypovědět za minutu, Malick natahuje na patnáct. Co se vytknout nedá, tak je rozhodně skvělá technická stránka, od zvuku až po krásnou kameru – zasloužené nominace na cenu Akademie. Stejně tak dopadl i Hans Zimmer, který rok 1998 zakončil dvěma neproměněnými nominacemi na Oscara. Tou první je Princ egyptský a druhá samozřejmě za Tenkou červenou linii.

U Malicka čeká skladatele často problém v tom, že je na poslední chvíli nahrazen, o čemž se mohl přesvědčit například James Horner v Novém světě, kdy byl nesmyslně nahrazen klasickou hudbou. Zimmer byl zapřažen do skládání chvíli před premiérou, přičemž si s tím poradil lépe. Pro film složil skoro čtyři hodiny hudby, kdy se většina motivů buď na album vůbec nedostala, nebo zůstala upozaděna, což platí i pro samotný film. Některé hudební myšlenky se v dokončovacím procesu do filmu vůbec nedostaly. Hudba je tak či onak silně ponurá, stejně pomalá jako film a sází čistě na atmosféru, která se buď posluchači dostane pod kůži, anebo ne. Tím přesně kopíruje snímek. Ta náročnost na posluchače se dá zároveň připodobnit právě k Williamsovu Ryanovi. Jemná témata jsou ve většině slyšet ve fragmentech. Musím se přiznat, že Tenkou červenou linii jsem viděl a slyšel v době vydání a především hudbu jsem nikterak nevnímal. Při současném poslechu si říkám, jak moc vzal Zimmer z tohoto OST a vložil ho jinde. Můžeme slyšet jak Posledního samuraje, tak především v úvodu Interstellar s jeho varhany v "The Corall Atol".

Na Malickovu žádost většina elektroniky chybí, tudíž se jedná veskrze o orchestrální záležitost, což ve své době způsobilo mírný šok. Tedy až na několik „hučících“ pasáží od Jeffa Rona. Vedle Zimmera se na albu podepsalo hned několik dalších skladatelů z Media Ventures, jak je zvykem. Od Johna Powella, přes Francesco Lupina nebo Gavina Greenwaye. Některé pasáže mají etnické zabarvení pomocí taiko bubnu až po zpěvy v oblíbené skladbě "God U Tekem Laef Blong Mi". Právě tyhle vokály nahradily Zimmerovy ponurejší části z alba. Nevinnost sboru je tak v rozporu s jeho prací. Bohužel, velmi málo toho, co skladatel napsal, se objevilo ve filmu a pokud ano, tak někdy dostalo jiný mix. I čtyři hlavní témata obsažená na albu se v samotném snímku neobjevily. Další zklamání pro Zimmera byla propagace studia Fox, který, dle jeho slov, udělal pro film i jeho hudbu tak málo, že i Bruckheimer toho dokázal víc, když přilepil hlavní motiv k traileru na Pearl Harbor. Spousta fanoušků chtěla vědět, co je to za hudbu a tak došli až k Tenké červené linii. Ta vyžaduje od posluchače podobnou dávku soustředění díky absenci levných dramatických pasáží. Některé motivy jsou sotva slyšitelné. Pokud vás podobný druh hudby uspává, tak se mu raději vyhněte. Jinak se jedná o jeden z těch lepších Zimmerových zápisů do hudebních dějin. To byly časy, kdy se ještě někam posouval.

Vydavatel:BMG/RCA Victor

Datum vydání: 12. ledna 1999

Složil: Hans Zimmer, John Powell, Francesco Lupica

Orchestr řídil: Bruce Fowler, Yvonne S. Moriarty

Nahrál:

Formát: CD

1. The Coral Atoll (8:00)
2. The Lagoon (8:36)
3. Journey to the Line (9:21)
4. Light (7:19)
5. Beam* (3:44)
6. Air (2:21)
7. Stone in my Heart (4:28)
8. The Village (5:52)
9. Silence (5:06)
10. God U Tekem Laef Blong Mi (Melanesian - 1:58)
11. Sit Back and Relax (2:06)

Celková délka: 58:56

8/10

Read more »

Dítě 44 (Child 44) - filmová recenze

Zvučné jméno režisérského veterána Ridley Scotta, ač v tomto filmu figurujícího na postu producenta, ještě přiláká do kin množství lidí jakéhokoli věku. Nyní se jedná o snímek Child 44, který je nabitý skvělou škálou hereckých hvězd, kdy hlavní dominantou je Tom Hardy, jenž je v poslední době na výsluní a zvládá se poprat s každou rolí. Špičkově mu po boku sekunduje švédská herečka Noomi Rapace a nechybí i neochvějně známá tvář Gary Oldmana, u něhož již nečekám víc než jeho působení ve filmu jako fungující magnet na lidi. Zrovna tato kombinace herců mohla sloužit jako návnada pro návštěvníky. Zda byli z filmu spokojení, to byla věc druhá.

Samotný námět filmu jsme tady dlouho neměli, tudíž působí dojmem jakési originality. Lev, utečenec ze sirotčince, který je prodán do armády a následně proslaven jako „ten, co držel vlajku vítězství“, se po válce dostává do ruských tajných služeb KGB. Jeho úkolem je nacházet špióny a nevyhovující lidi, avšak když dostane úkol vyšetřit vlastní manželku Raisu, zklame a oba jsou přesunutí z Moskvy do menšího města fungujícího jako pracovní tábor. Právě zde se za pomocí generála Nesterova rozjíždí pátrání za masovým vrahem.

Zákaz promítání Child 44 v Rusku je docela na místě. Vykreslení komunistického režimu zrovna Američany zní vzhledem k dnešní situaci rýpavě až provokativně. To zbytečné koketování s ruskou historií si mohli nechat (= peníze), naproti tomu, copak by si mohl někdo dovolit natočit film třeba o policejních zásazích v Baltimoru? 

Po dobové stránce se nedá snímku vyčíst nic. Povedená stylizace do poválečné doby, kdy lidé měli stále šmrc, hlavně pokud jde o účesy a líčení. Přirozenost a pohodlí. Pochváleny musí být i samotné detaily, při bližším záběru třeba azbuka na telefonech či vybavení bytu. Co považuju za zajímavost je přízvuk všech herců. I přesto, že jejich mluva byla anglická, tak tvůrci jako správné navození atmosféry, vymysleli trik v podobě ruského přízvuku. Tento krok považuju za riskantní, ale ve filmu docela vydařený. Pro hudební doprovod byl vybrán Jon Ekstrand a jsem z toho upřímně velice ráda. Žijeme v době, kdy se i do vážných snímků vkládá elektronická dunivá hudba a v tomto případě je to naopak. Hudba přesně sedí tam kam má, neruší diváka – spíš naopak navodí správnou atmosféru a často je až neznělá.

Závěrem dodávám, že dějově nesmíme očekávat žádné velké vyvrcholení. Celkově se film táhne v té stejné lince, v některých scénách se vyskytuje nelogičnost, ale nenudí a drží diváka v sedačce až do konce. Považuju to za lehce nadprůměrný snímek se skvělým hereckým osazenstvem a nádhernou práci s kamerou. A jestliže se zajímáte o tuto dobu, tak s návštěvou kina bych neváhala.

+ kostýmy, herci, originalita

- nelogičnost v ději

7/10 

Read more »

Šílený Max: Zběsilá cesta (Mad Max: Fury Road) - filmová recenze

Jsem rád, že má predikce už od prvního traileru na nového Maxe, že půjde o černého koně léta, se splnila. Bez studu a okolků se dá říci, že Miller ve své hlavě vyplodil skvělé pokračování hitu z konce sedmdesátek. Šílený Max se řadí mezi postapokalyptické snímky budoucnosti, které věští úpadek a degeneraci lidstva, kdy se bojuje o holé přežití za pomoci vysokooktanové káry. Dějově není nový Max nikterak složitý. Právě jeho přímočarost v pronásledování konvoje hlavním padouchem je velkým pozitivem filmu. Původní verze s mladým Gibsonem sázela na špinavou syrovost a jakousi realitu. Té se částečně drží i nejnovější část, která vedle vynikajícího Hardyho (Max) a Theron (Furiosa) nabízí podmanivý vizuál, který se jen tak nevidí hraničící s až komiksovým fetišem. Přesto jsou bouračky reálné, bolestivé a dynamické. Je potěšující, že někteří ještě dokáží natočit film s tolika nápady místo těžké rutiny, jenž sází jen na masivní reklamní kampaň. Po všech těch avengerech je to potěšující zjištění.

S otevřenou pusou jsem sledoval nekompromisní ztvárnění legendy jménem Šílený Max, kterou vyplodil sedmdesátiletý George Miller. Ten těžce ukazuje záda konkurenci a mnohem mladším filmařům svou dravostí. Se stejnou lehkostí si vytíral s mladší konkurencí Spielberg u Minority Report. Nečekejte od Maxe inteligentní podívanou pokládající filozofické otázky. Je to prostě koule trhající zábava sázející na fantastický vizuál, charakterní herce, jejichž postavy jsou lehce a přitom přesně načrtnuté. Záporák je správně démonický (masky!) a jeho odchod ze scény stylový jak se na takový film hodí. Nic není podceněno, nic není bráno na půl plynu. Jeden by si řekl, že dvě hodiny jízdy po poušti začnou nudit, ale opak je pravdou. Když už by se nuda dostavila, tak Miller změní jak filtry, tak tempo. Fantazii se meze nekladou. Vizuál budu obdivovat hlavně na blu-ray formátu. Tam půjde o skutečné žrádlo pro fajnšmekry.

Těžko se hledají chyby. Pokud bych měl být rejpal, tak snad jen hudba. Ve filmu působí stejně prazvláštně se svou elektronikou a perkusemi stejně jako je správně divný celý film. Bohužel na CD už to takové terno není a vesměs se jedná o neposlouchatelný mix všeho možného, kdy nechybí ani elektrické kytary (ve filmu opět skvělé). Junkie XL je v poslední době hodně obsazovaný na post skladatele a zde splnil jasné zadání. Na albu je s přehledem nejlepší skladbou strhující "Brothers in Arms". Sice mi částečně evokuje druhého Kapitána Ameriku Henryho Jackmana, ale kulervoucnost scény v kaňonu s motorkami to nezkazí, spíše naopak. Je s podivem, jak krásně a originálně se dají nasnímat bojové sekvence, aniž by to bylo nepřehledné s rychlým střihem, jak je dnes zvykem.

Šílený Max je zatím nejlepším filmem roku 2015. Připravte se na ujetou jízdu, kde prim hrají elektrické kytary, nabušená auta, hromada ujetostí a podivnosti pramenící z mutací a máte kandidáta na hit roku. Co záběr to umělecké pojetí. Snad to ocení i diváci, Max si to zaslouží všemi deseti. Takže šupem utíkejte do nejbližšího kina. Uděláte radost především sobě a možná i své drahé polovičce, i když je to spíše pánská jízda. Pokud se divíte, že po té chvále jsem nesáhl na maximální hodnocení, tak si bodík nechávám jako rezervu pro zbytek roku. Jeden nikdy neví.Benzínu zdar.

+ vizuál, akce, postavy, svět, nápady, 

- asi nic zásadního

9/10

Read more »

Ori and the Blind Forest - Gareth Coker

Není zvykem, aby studio jako Microsoft, produkovalo kvalitní nezávislé plošinovky, jejichž umělecký přínos je nezpochybnitelný. Jako příklad může sloužit podmanivá hra Ori and the Blind Forest, za jehož vývojem stojí Moon Studios. Dojemný příběh o ztraceném duchu Orim, jehož přijme za svou matku tvor ve stylu medvěda. Les, ve kterém žijí, je napaden zlem, Oriho „matka“ umírá a postavička je nucena vydat se na cestu, aby objevila, co za oním zlem stojí. Celá hra má v podstatě stejně jednoduchý děj jako vizuál, stejně odzkoušeně působí i hratelnost (pozor, hra není zrovna lehká), ale nenechte se zmást. Právě lety prověřené a fungující principy jsou tu spojeny do majestátního a dojemného celku, který v každém zanechá hlubokou stopu. Vše lahodí oku stejně jako srdci a právem je Ori hodnocen jako jedna z nejlepších her nejen na „nezávislé“ scéně. A úplně stejně se dá do nebes vychválit hudební doprovod, který se stane pro mnohé srdeční záležitostí.

O soundtrack se postaral britský skladatel Gareth Coker, jehož většina asi znát nebude a o to lepší zážitek z neočekávaného se nabízí. Věnuje se práci na menších filmech, jejichž kvalita je vesměs průměrná. Ori pro něho může znamenat tolik potřebný kariérní zlom. Mnoho zkušenějších a provařenějších jmen nemá na svém kontě tak úžasnou věc jako právě Coker s Orim. Zde dostal k dispozici mnoho jiných talentovaných muzikantů a každému z nich dal dostatečný prostor, což posluchače může jen těšit. Miluji fantazii, už samotné oznámení a předvedení hry ve mně vzbudilo velkou odezvu. Jsem tedy rád, že se konečně nedostavilo zklamání.

První a hlavní skladbou je "Ori, Lost In the Storm", kdy můžete slyšet vokál talentované zpěvačky Aeralie Brighton, jejíž hlasové podání hodně vychází z New Age tématiky kolem přírody - někomu může připomínat Avatara. Poeticky je skladba v celé své kráse dokonalá. Mistrovsky zvládnutá instrumentace nezklame ani na chvilku. Aeralie Brighton je jakýmsi duchovním průvodcem na albu, kdy se s jejím hlasem setkáme ještě několikrát, především v závěru, kdy se začne tempo jinak pomalejšího soundtracku zvyšovat. Podobný prostor dostává i Rachel Mellis na flétnu ve skladbách "Naru, Embracing the Light" nebo "Riding the Wind". Její zvukové polohy připomínají práci Hanse Zimmera, Johna Williamse či Johna Hornera na Japonské tématice.

Nemalým doplňkem na soundtracku je klavír, který se mnohdy stává stěžejním nástrojem. Tím se dostávám ke třetí skladbě, jenž přichází s prvním náznakem příchozí temnoty (Ori jde nasbírat plody, a když se vrátí, najde matku mrtvou – klavír 1:03). S tím přichází skladba "The Blinded Forest", která má zvuk osamělosti a smutku, kdy se Ori ponoří do objevování temného lesa. V tomto duchu se odehrává celý soundtrack. Překvapí jeho jemná plynulost, jemný mix a aranžmá, práce s motivy, stejně jako s emocemi, dynamikou a pestrostí. Není chvíle, kdy jsem se nudil a nebyl nadšen z objevování nových motivů a změn. V závěru vše graduje, zrychluje, ale zachovává si melodičnost a poetiku. Ori and the Blind Forest je hudebním překvapením roku. Skýtá vše – epičnost, sbory, intimitu, masivní zvuk, jehož podporuje plný orchestr. Doporučuji!

Vydavatel: Microsoft Studio Music

Datum vydání: 10. březen 2015

Složil: Gareth Coker

Orchestr řídil:

Nahrál:

Formát: Digital

1.	Ori, Lost In the Storm (feat. Aeralie Brighton)	1:08
2.	Naru, Embracing the Light (feat. Rachel Mellis)	1:24
3.	Calling Out	1:28
4.	The Blinded Forest	3:28
5.	Inspiriting	1:22
6.	First Steps Into Sunken Glades	4:34
7.	Finding Sein	1:45
8.	Up the Spirit Caverns Walls (feat. Tom Boyd)	5:36
9.	The Spirit Tree (feat. Aeralie Brighton)	1:48
10.	Kuro's Tale I - Her Rage	1:16
11.	Thornfelt Swamp (feat. Tom Boyd)	4:07
12.	Down the Moon Grotto	3:55
13.	The Ancestral Trees	1:48
14.	Gumo's Hideout	3:05
15.	Breaking Through the Trap	0:56
16.	Climbing the Ginso Tree	5:39
17.	Restoring the Light, Facing the Dark	2:28
18.	The Waters Cleansed (feat. Tom Boyd)	2:02
19.	Lost In the Misty Woods	4:45
20.	Home Of the Gumon	5:07
21.	Escaping the Ruins	2:19
22.	Kuro's Tale II - Her Pain	1:56
23.	Riding the Wind (feat. Rachel Mellis)	5:00
24.	Completing the Circle (feat. Rachel Mellis)	2:20
25.	Approaching the End (feat. Aeralie Brighton)	1:08
26.	Mount Horu	2:56
27.	Conundrum	1:22
28.	The Crumbling Path	2:27
29.	Racing the Lava	0:28
30.	Fleeing Kuro	3:48
31.	The Sacrifice (feat. Aeralie Brighton)	3:07
32.	Light of Nibel (feat. Aeralie Brighton)	4:19

Celkový čas: 88:51

10/10

Read more »

The Theory of Everything (Teorie všeho) - Jóhann Jóhannsson

Životopisná dramata jsou velice vděčným tématem pro získání nějakého toho ocenění. Své by o tom mohl mluvit například Ron Howard. Letos nás vedle The Imitation Game zasáhne i film The Theory of Everything vyprávějící příběh o nejznámějším fyzikovi současnosti Stephenu Hawkingovi. Těžko říct, zda snímek někdy uvidím, protože se těmhle vypočítavým dramatům poměrně vyhýbám a nejsem ani přílišný fanoušek samotnéhoa  tolik propagovaného Hawkinga. V současnosti se snad točí film o kdekom, samozřejmě v upraveném podání… Zde světlou výjimku, vedle proklamovaného herectví Eddie Redmayneho, představuje skvělý soundtrack Jóhanna Jóhannssona, který dokázal prorazit mrazivým doprovodem ke Zmizení.

Pokud mi soundtrack něco připomíná, tak jde o podobnost komponování s Abelem Korzeinowskim (Romeo a Julie) nebo Daria Marianelliho (Pýcha a předsudek), což je myšleno pochopitelně jako klad. Klavírní parte hrají prim, jak jsme mohli slyšet v nedávném The Imitation Game. Přesto dokáže Jóhannsson nabídnou nadstavbu v podobě silného začlenění různorodých nástrojů do celkového vyznění (dechové nástroje, perkuse, zvonkohra, harfa apod.), přičemž nemá problém nabídnou silnou melodii. Výsledek ovládá klavír a smyčce v lehce minimalistické podobě, která vládne celému albu bez nějakého patosu.

Úvod obstarává skladba "Cambridge, 1963" v klavírním řetězci o 12 tónech, které připomínají Čistou duši. V postupném napojování dávají o sobě vědět smyčce v rychlejším tempu. Taková harfa je v dominantnější poloze použita hned ve druhé skladbě s názvem "Rowing". Klasické provedení v rytmickém podání si nezadá s Korzeinowskou prací. Sladění různorodých nástrojů v duchu valčíku je radost poslouchat pro klid své duše. Je škoda, že skladby nedostávají mnohdy větší šanci na rozvinutí a skončí dříve, než se člověk dokáže pořádně nadechnout. Zároveň není od věci podotknout zajímavou věc, že taková skladba "Collapsing Inwards" dává atmosférou silně vzpomenout na Zimmerův Interstellar. Jsem zvědav, zda Jóhannsson (zaslouženě) uspěje u Akademie. Teorie všeho představuje prozatímní vrchol talentovaného skladatele. Fanoušci romantických a melancholických děl zde určitě vedle nešáhnou.

Vydavatel: Back Lot Music

Datum vydání: 4. listopad 2014

Složil: Jóhann Jóhannson

Orchestr řídil: Anthony Weedan, Ben Foster

Nahrál:

Formát: CD

01. Cambridge, 1963 (1:41)
02. Rowing (1:42)
03. Domestic Pressures (2:37)
04. Chalkboard (1:05)
05. Cavendish Lab (2:31)
06. Collapsing Inwards (2:17)
07. A Game of Croquet (2:45)
08. The Origins of Time (2:21)
09. Viva Voce (1:36)
10. The Wedding (1:42)
11. The Dreams That Stuff Is Made Of (1:51)
12. A Spacetime Singularity (2:16)
13. The Stairs (1:07)
14. A Normal Family (1:41)
15. Forces of Attraction (2:03)
16. Rowing (Alternative Version) (0:37)
17. Camping (1:18)
18. Coma (1:03)
19. The Spelling Board (0:59)
20. The Voice Box (0:51)
21. A Brief History of Time (2:02)
22. Daisy, Daisy (2:21)
23. A Model of the Universe (2:52)
24. The Theory of Everything (1:08)
25. London, 1988 (2:52)
26. Epilogue (1:49)
27. The Whirling Ways of Stars That Pass (1:52)

Celkový čas: 48:59

9/10

Read more »

The Imitation Game (Kód Enigmy) - Alexandre Desplat

Není pochyb o tom, že Alexandre Desplat je jedním z nejlepších skladatelů filmové hudby dneška. Především letošní rok je z jeho pohledu nesmírně silným, stačí se podívat například na Grandhotel Budapešť nebo nynější Kód Enigmy, ve kterém exceluje Benedict Cumberbatch jak geniální matematik Alan Turing, jenž se zasloužil o výrazné zkrácení druhé světové války. Není pochyb, že snímek bude černým koněm Akademie, jako tomu bylo před lety s Čistou duší. Tu nezmiňuji nadarmo, protože se natočí jen kolem vzorců, ale spojuje je i stejně zvolený hudební podkres. Není tajemstvím, že noty jsou vesměs zlomky a mají tak k matematice hodně blízko, proto se Desplat rozhodl pro klavír stejně, jako Horner v Čisté duši. Desplat je znám svým minimalistickým pojetím a než na epiku se zaměřuje na dramatičnost a emoce. Jednou z výjimek tvořila hudebně povedená Godzilla.

V Imitation Game (Kód Enigmy) se Desplat opět zaměřil čistě na osobní rovinu tvořenou především klavírem vytvářející určitý hořkosladký nádech. Dokáže zachytit ducha filmu ve velice krátkém rozsahu, kdy se ústřední motiv ve stejnojmenné skladbě stane pro některé synonymem pro genialitu. Klavírní virtuozita podepřená smyčci a občasným úderem zvonku dokáže vytvořit podmanivě melancholickou náladu stejně jako vzbudit nadšení. Občas sklouzne k elektronickému podkresu pro zobrazení stroje (Enigma), aby se následně vrátil k orchestru s tympanovým zvýrazněním. Nejen v této části jsem ale zaslechl poněkud velmi výraznou podobnost s Williamsovou Válkou světů.

Pokud vám tedy sedne minimalistická a přesto emotivní hudba, tak zde vedle nešáhnete. Je to klasický Desplat, takže jeho fanoušci přesně ví, co mohou čekat. Zbytek bude možná překvapen klavírním ostinatem, kolem něhož skladatel nabaluje většinu motivů, kterých není příliš. U tohoto druhu filmu se ale nedalo čekat něco víc. Přesto v mém žebříčku je pořád výš Čistá duše Jamese Hornera, která dokázala být údernější a jako celek zajímavější i přes svou neoriginálnost v rámci Hornerovy tvorby.

Vydavatel: Sony Classical

Datum vydání: 10. listopad 2014

Složil: Alexandre Desplat

Orchestr řídil: Alexandre Desplat

Nahrál: The London Symphony Orchestra

Formát: CD

1.	The Imitation Game	2:37
2.	Enigma	2:50
3.	Alan	2:57
4.	U-Boats	2:12
5.	Carrots and Peas	2:19
6.	Mission	1:36
7.	Crosswords	2:52
8.	Night Research	1:39
9.	Joan	1:45
10.	Alone with Numbers	2:58
11.	The Machine Christopher	1:57
12.	Running	3:01
13.	Christopher is Dead	2:27
14.	Decrypting	2:01
15.	A Different Equation	2:54
16.	Becoming a Spy	4:08
17.	The Apple	2:20
18.	Farewell to Christopher	2:41
19.	End of War	2:07
20.	Because of You	1:36
21.	Alan Turing's Legacy	1:56

Celkový čas: 50:53

8/10

Read more »

The Hobbit: The Battle of the Five Armies - dojmy z HFR

Nebudu se v článku zaobírat historií filmu a jeho zobrazovací techniky 24 snímků za vteřinu, která ho provází takřka od počátku filmového průmyslu. Každý si určitě začíná všímat mázlého obrazu při rychlejším pohybu kamery, což je dáno nedostatečným počtem snímků za vteřinu. Díky Avatarovi se 3D stalo součástí takřka každého většího filmu a právě 3D ještě více podtrhlo nekvalitu obrazu ve 24 fps. Proto tu máme HFR (High Frame Rates), které obraz rozpohybuje na dvojnásobný počet snímků, a tím vznikají tři důležité příznaky - jemnost, plynulost a úžas. Jako první film historie s HFR přišel Hobit: Neočekávaná cesta. Právě naprosto špatně zvládnuté "public relations" (PR), kdy byly divákům nabídnuté první nehotové záběry z filmu, se po internetu začaly šířit negativní odezvy. Tato technologie je nesmírně náročná na výpravu a vlastně celou produkci. Díky ostrosti a plynulosti odhaluje různé nedokonalosti v maskách, tricích, špatné koordinaci apod. Peter Jackson se ale naučil postupem času s technologií pracovat a po plastikové Neočekávané cestě se v Bitvě pěti armád rozhoupal k parádnímu a nerušivému zážitku, kdy člověk může obdivovat detaily obrazu a 3D tím konečně dostává smysl. Dokázal najít rovnováhu mezi plynulostí a zběsilostí.

Často se u Neočekávané cesty skloňovalo slovo "televiznost", což nyní už neplatí oním křiklavým způsobem. Obraz už je prostě tak plynulý, že se přibližuje kvalitám lidského oka, které vnímá přibližně na 55 až 60 snímcích. HFR si s klidem dokážu představit jako vynikající přednes sportovních přenosů nebo dokumentů o přírodě. I režisérům celovečerních filmů nabízí naprosto nové možnosti vyprávění, což dokazuje právě třetí Hobit. Nedokážu si moc představit, že bych se nyní na 3D díval bez HFR, které zásadním způsobem zlepšuje zážitek a zároveň dá odpočinout očím. Klasické 3D je pro oči a mozek velice agresivní, není divů, že některé z něho bolí právě hlava.

Je překvapující, že HFR zlepšuje nejen dojem ze samotného záznamu, ale i z triků. Čekal bych, že triková stránka bude u Bitvy pěti armád ještě křiklavější, ale opak je pravdou. Armády nejsou už jen mazanice na plátně, ale jde o jednotlivé postavy, všechny v krásném detailu. Skutečná výprava nyní nepůsobí papundeklově, stejně jako masky uměle. Ani jedinkrát jsem neměl problém s nějakým pohybem, ale spíše jsem obdivoval neuvěřitelnou ostrost, i když nám je předkládán obraz v rozlišení 2K. HFR často vedle plynulosti spíše připomíná 4K, ale dokáže ono rozlišení udržet i při rychlejších pohybech. Hobit je natáčen kamerami Red Epic v 5K, ale postprodukce bohužel probýhala jen ve 2K. Dost dobře si nedokážu představit, jak by obraz vypadal v plné palbě. A jelikož je právě Hobit natáčen v rozlišení 5K, tak není problém ho v následujících letech vylepšovat pro HD nosiče, pokud jde o rozlišení.

V budoucnu nás v HFR čeká například druhý Avatar, u kterého bude chtít James Cameron tuto technologii dovést k dokonalosti. Na rozdíl od Jacksona má hromadu času na experimenty (natáčet v HFR je časově a datově dost náročné), sám Cameron právě HFR často probíral s Jacksonem, kterému už nikdo prvenství v celovečerním filmu nevezme. Hobit udělal vlastně Cameronovi psí službu a pro Avatara 2 připravil nejen publikum, nebo kina, ale i kritickou obec, jenž si právě smlsla na Jacksonovi a do počátku mu dávala za uši. Právě kvůli HFR byla pro Hobita zvolena především digitální stránka místo praktických efektů. Ty by byly ihned poznat.

Jelikož je Bitva pěti armád v této sestříhané podobě poměrně slabá, tak za návštěvu minimálně stojí kvůli HFR 3D podobě a nejlépe ještě s Dolby Atmos zvukem. Tahle kombinace je to nejlepší, co může nyní filmový průmysl nabídnout, a já jen doufám, že časem přibudou další filmaři, kteří zariskují a nebudou se bát předsudků. V České republice disponují HFR technologií tyto kina: Premier Cinemas (Praha – Hostivař. Olomouc, Teplice), Cinestar (Praha, Opava). Pokud máte tedy možnost, tak vřele doporučuji. Možná budete pozitivně překvapeni o jak velké a revoluční zlepšení jde. 3D bez toho už ani náhodou.

Read more »

The Hobbit: The Battle of the Five Armies (Hobit: Bitva pěti armád) - filmová recenze

Tak a je to tu. Nejspíš poslední film ze Středozemě dorazil do kin a otázkou je, zda dokázal Peter Jackson přesvědčit pochybovače, že na to pořád má, anebo se mu povedlo úspěšně zničit to, co vybudoval Pánem prstenů. Vrcholem třetího dílu měla být Bitva pěti armád a s ní spojena hromada emocí kolem Bilba a trpasličí družiny. Vedle toho jsme mohli sledovat i vedlejší linii s Dol Guldurem, Bílou radou a Sauronem. Bilbova cesta za dobrodružstvím se změnila na boj o celou Středozem a z pecivála se dokázal stát inteligentní bojovník se srdcem na správném místě, jenž dokázal motivovat i pyšné trpaslíky. Peter Jackson si ten nejlepší materiál nechal na závěr a chtěl diváka plynule přenést na dění ve Společenstvu Prstenu, které se odehrává šedesát let po Hobitovi. Mám rád Tolkienovu Středozem, mám rád Peterovu Středozem, ale třetí díl považuji v této podobě za to nejhorší, co Jackson přinesl a v článku povím proč.

Úvod navazuje na negativně přijatý cliffhanger ze závěru Desolation of Smaug a sledujeme Šmaka při útoku na Jezerní město. Tentokrát se tedy žádný prolog nekoná a jde se hned na věc. A tohle vlastně symbolizuje celý film. Žádná poetika se nekoná, anebo je jen načrtnutá (Gandalfovo čištění dýmky). Děj (odmítám tomu říkat příběh) se žene kupředu a více než kdy jindy je tvořen různými atrakcemi bez hlavy a paty, kde vede Legolasovo různorodé blbnutí. Už v Návratu krále mi ležela v žaludku scéna s olifantem, ale zde to Jackson přehnal natolik, že se tímto z Hobita stala parodie sama na sebe. Na nic není čas, nikdo nic víc neřeší, krásných proslovu je pomálu (ach ty dialogy) a vidíme jen mlácení jedniček a nul, se kterými se těžko někdo sžije. Krom vztahu Bilba a Thorina se charaktery takřka neřeší. Až na Kiliho jsou trpaslíci neviditelní, přičemž dostává prostor především starostův patolízal Alfrid. Chápu, že měl představovat jakýsi protiklad pro Barda (světlo nemůže existovat bez tmy), ale dávat ho například před Filiho je jeden z největších přešlapů celého filmu. To, co Jackson udělal s Filiho osudem je vyloženě k smíchu nebo spíše k pláči.

Problém tkví v brutálním používání střihu, kdy se nechává jen to, co nás přenese k další atrakci. Do kin se vlastně dostal takový větší trailer, pokud chcete, tak demo a na plnohodnotný díl si musíme počkat do příštího roku viz rozšířená verze. Jackson se hodně spoléhá na své fanoušky, že mu leccos odpustí, ale bojím se, že letos zašel příliš daleko a nabídl do kin jen úplné torzo. Bylo mi to jasné už v momentě, kdy byla oznámená délka. Snímek je tudíž s přehledem tím nejkratším ze Středozemě. Zajímalo by mě, co je pravdy na tom, že takto sestříhaný film požadovalo samo studio (film se může takto protáčen v kinech častěji za den = více dolárků). To samé platí o rozdělení na tři díly, které vzal Jackson na sebe, ale pochybuji, že to bylo jeho rozhodnutí, čímž narážím na kauzu kolem Weinsteinů, kteří měli s Warnery smlouvu na podíl z tržeb ze dvou dílů, ale díky pozdnímu rozdělení na tři filmy, by z posledního nic nedostali. Právě tohle mizerné PR nejvíce podtrhuje této trilogii nohy. Dlouho jsem neviděl takhle odfláknutou prezentaci filmu. Můžeme si s klidem zrekapitulovat, co se kolem filmu za tu dobu změnilo, což v médiích poté vyznělo dost negativně a poničilo celou značku. V první řadě problémy s právy, odchod režiséra, změna ze dvou filmů na tři, úmrtí zvířat, změna názvu atd. Celá tahle komedie zapříčinila jedno a to, že se Hobit stal synonymem pro prachy. Samozřejmě je nesmysl něco takového tvrdit, protože každý film, co z Hollywoodu vyleze je vytvářen pro peníze, tudíž se dle toho nedá hodnotit výsledné dílo.

Film rozhodně své klady má. Ať už jde o povedenou proměnu Thorina v šílence a jeho paranoiu vůči všem, Martina Freemana, který Bilbem prostě je, nebo klasickou čtveřici herců z Bíle rady, jejichž scéna v Dol Gulduru (Galadriel!) patří k tomu nejlepšímu v celé trilogii. Nesmím opomenout umělecké ztvárnění všeho a všech od vrchních malířů Johna Howa a Alana Lee. V tomhle směru hledá Hobit konkurenci jen těžko. Stejně tak efekty jsou ve formě, až na dementní berany na skalách. V tom momentně jsem to přestal dávat a pomalu vnímat. Trikům se vyčítá digitálnost a umělost, ale tohle přirovnání se mi zdá dost mylné už v tom směru, že Hobit se nesnaží a ani nechce být realistický na rozdíl od sci-fi jako Interstellar. Jeho využití trikových technologií má představit fantaskní svět nikoli reálný. Vše tedy podléhá úmyslnému konceptu, který prostě v dnešní době nesedne všem. Za tohle ladění může pochopitelně i využití HFR, které díky plynulosti a ostrosti nepřipouští chyby ve výpravě a vše nekompromisně odhaluje, proto se upustilo od masek a praktických efektů. Právě dojmy z této technologie a kolem Atmosu dodám později, ale na celkovou známku to bude mít pramálo vliv.

Ti, kterým stačí prostě nějaká řezanice, budou z výsledku vesměs spokojeni. Ostatní by se měli asi připravit na zklamání z toho, co viděli. Zkratkovitost úplně všeho je do očí bijící a emoce vychází jen z toho, co si Jackson vybudoval v předchozích dílech. Celý film připomíná Meddědovu linii z dvojky. Pokud jde o tuhle postavu, tak má ve trojce přibližně deset vteřin, což rozhodně nepřispívá k dobrému dojmu a jeho část z dvojky tím působí naprosto zbytečně (v knize právě on zabije Bolga/Azoga, čímž by se ospravedlnila zastávka u něj a následné vyprávění o Azogovi)! Mohl bych kritizovat ještě pár stránek, ale nikam by to nevedlo. Nyní se dá prostě prohlásit, že trojku dostaneme až za rok a tuhle verzi uvidím ještě jednou kvůli HFR a Atmosu, poté se odmítám na ní někdy podívat. Má přítelkyně to řekla přesně, cituji: „Jackson by měl dostat pár facek, aby se vzpamatoval.“ A to patřím k lidem, kterým se první dva díly v rozšířené verzi dost líbily. Nepochybuji, že až příští rok vyjde rozšířená verze, tak bude podstatně lepší a napraví celkový dojem z tohohle guláše, kde na maximum obstál jen Howard Shore s famózně epickým doprovodem, jenž proberu v samostatném článku.

+ herci, hudba, kamera, umělecká stránka, Dol Guldur, narážky na Pána prstenů
- střih!, Jackson nemá vlastně co vyprávět, poslední třetina

6/10

Read more »

Dracula Untold (Drákula: Neznámá legenda) - Ramin Djawadí

Asi jsem stále naivní, když doufám, že nám Hollywood přinese skutečného a nekompromisního upíra ze staré školy. Bohužel to odnesl i nejslavnější z nich a to přímo Dracula. I zde sledujeme krásného a dobráckého prince, bohužel i v proměněné podobě a tragičnost jeho postavy se tak vytrácí. Z Dracula Untold jsem byl opravdu zklamaný, i když nevím, co jsem mohl vlastně čekat po všech Stmíváních. Universal to zkoušel se slušným a řádně brutálním Vlkodlakem a finančně narazil, takže chtěl být nyní více „in“ pro mladší publikum. Kvalitám výsledného díla určitě nepomohla ani nepřehledná akce nebo příšerný skokový střih z místa na místo. Asi bych se v kritice nové reinkarnace známé pijavice vyžíval poměrně dlouho, ale to není účelem článku. Budu se zaměřovat na hudební doprovod ostříleného přesto vyloženě průměrného skladatele Ramina Djawadiho, který se spíše soustředí na seriálovou tvorbu. Osobně nechápu popularitu jeho fádního soundtracku ke Hře o trůny a asi nikdy nepochopím. Možná je to samotnou látkou, ale budiž.

A Dracula Untold je někde mezi. Ukazuje mírné zlepšení v kompozici, přesto nedokáže přinést plnohodnotný fantasy flák. Celý film je jakási fantasy, kdy se vytratily veškeré hororové prvky, tudíš Djawadi s něčím takovým jako je strach pracovat nemusel. Ačkoli se "Prologue" tváří zajímavě pro některé neznalé, tak bych jim doporučil (podstatně lepší) poslech Kilarova soundtracku k Draculovi z roku 1992. Právě tento úvod jakoby vykrádal Kilarovo dílo v jemném a až ďábelském hrdelním šepotu. Postupně je skladba obohacená o elektronickou basovou linku a z našeptávání se přeneseme k plnému vokálnímu mužskému přednesu. Hlavní motiv se po celu dobu nemění, akorát se zvyšuje jeho intenzita. Djawadí touhle skladbou odhalil své slabiny až příliš brzy. Snaží se druhého Kilara v kombinaci se Zimmerovým bombasticko-syntetickým přístupem občas okořeněným o individuální (a povedený) nástrojový podklad. Bohužel je celý soundtrack lehce zaměnitelný, nemá svou tvář a člověka napadá myšlenka, že vše už někde a několikrát slyšel.

Zdaleka nejlepší částí alba je třetí skladba "Mirena", která je čistě orchestrální a dává patřičnou živnou půdu uvěřitelnosti, reálný pocit. Orchestr zde hraje bez nějaké úpravy, melodie je opravdu chytlavá, dojemná a dává naději do skladatelovy budoucnosti. Takhle bych si představoval, jak má vypadat část soundtracku o Drákulovi. Ten rozdíl mezi nástroji v jemnějším provedení a syntetikou v akčnějším je nejcitelnější v závěrečném "Epilogue", kdy klavírní part (1:28) si lehce vytírá zadek s tím umělým. Dále bohužel převládá generické bicí jako v Muži z oceli, což jen podtrhuje fádní přístup k látce. Taková "This Life and the Next" dokazuje roztříštěnost celé látky. Začínáme krásným ženským vokálem, který v závěru přejde opět do nadměrného elektronického přednesu v mužské vokální smyčce. Korunu tomu všemu nasadila agresivní elektronika v "The Grood", při jejímž úvodu si asi Djawadí spletl žánr.

Je překvapením, že to nejlepší obstarává poklidnější a emocionálnější část, kdy u mě vede druhá polovina skladby "I Will Come Again". Právě tohle zvedá soundtrack z podprůměru a dává naději, že Djawadí někdy složí něco víc než jen generickou a zaměnitelnou syntetickou nudu jako jsou bombastičtější části na albu. Nepochybuji, že někteří budou k tomuto dílu shovívavější než já a ani se nedivím, protože v určitých ohledech se jedná o kvalitativní posun tohoto skladatele. 

Vydavatel: Back Lot Music

Datum vydání: 7. října 2014

Složil: Ramin Djawadí

Orchestr řídil: Gavin Greenaway

Nahrál:

Formát: CD

1. Prologue (2:26)
2. Dracula Untold (2:13)
3. Mirena (2:40)
4. Sultan Mehmed (2:46)
5. The Handover (2:27)
6. Eternal Love (2:28)
7. Janissary Attack (2:17)
8. Broken Tooth (5:31)
9. Hand o’ Bats, Pt. 1 (2:43)
10. Hand o’ Bats, Pt. 2 (2:14)
11. This Life and the Next (3:10)
12. Son of the Dragon (2:20)
13. The Brood (2:20)
14. Three Days (1:41)
15. Son of the Devil (4:26)
16. Lord Impaler (3:45)
17. Vlad Vs. 1000 (1:50)
18. The Silver Tent (4:45)
19. I Will Come Again (4:45)
20. Epilogue (3:19)

6,5/10

Read more »